Neobyčejná cesta vlakem

Anotace: Povídka ze života...

Všední den, stejný jako každý jiný. Mysl otrávená podzimní pochmurností, žádná pozitiva, která by mysl potěšila. Nasedám do přistaveného vlaku na páté koleji v pozdních odpoledních hodinách, vlak skoro prázdný a tak není problém nalézt volné kupé. Mašina se dá po chvilce náhlým škubnutím do pohybu a já můžu konečně vydechnout. Jízdenku mám v rukou celou pomačkanou, jak mě na nástupišti roztřásla večerní zima.

Po několika vteřinách se otevřou dveře vagónu a já slyším, jak se ke mně blíží hlasitými a drobnými krůčky průvodčí. Nikde se nezastavuje, protože vlak je téměř prázdný, nikdo kromě mě na stanici nepřistoupil. Ve zmrzlé dlani prsty urychleně žehlím pomačkaný lístek. Čekám, kdy se ten stereotypní chlap zjeví ve skle a pronese opět tu známou větu o kontrole jízdenek. Tak, který pak to dneska bude, vousáč nebo strýček skrblík?

Napětí stoupne a po pravici se zjeví osoba. Mysl se na chvilinku zarazí, protože vrchol mého očekávání byl ihned zameten pod koberec, když dveře kupé začíná posunovat žena. Krásná slečna, dlouhovlasá brunetka s červeňoučkými tvářičkami, které jí vybarvil večerní chlad. V černém kabátku s krátkou sukní stejné barvy, jako kdyby jí ty krásné holé nožky vůbec nezábly.  

„Kontrola jízdenek mladý muži.“, pronesla tenkým hlasem.

Na vteřinu jsem zaváhal, očarován její krásou, ale ihned jsem se vzpamatoval, aby to na mně nebylo poznat.

„Prosím“, odpověděl jsem při podávání lístku.

Slečna se pousmála a okamžitě kontroluje jízdenku. Hbitě cvakne kleštičkami a vrátí ji. Čekal jsem, že se otočí a půjde opět dál, ale mýlil jsem se.

 

„Mohu na chvilinku přisednout?“, pronesla do drkotavého rámusu.

 „Jistě, posaďte se.“, odpověděl jsem s maskovaným liščím úsměvem.  

 

Sedím v posledním vagónu, ona nikam nepospíchá, protože vlak bude stavět v další stanici až za patnáct minut, zřejmě bude společenský tip, než aby si sama sedla jinde.    

Otázka mě neuvěřitelně překvapila, protože tohle se mi ještě nestalo. Téměř prázdný vlak, nikde nikdo a teď sedět naproti krásné slečně. Prohodíme několik slov nebo na ni budu jen nenápadně tupě zírat?

Pohodlně se usadila a nastalo trapné ticho. Nechci, aby to takhle skončilo, a rychle jsem začal myslet. Tak, jak navázat konverzaci, abych nebyl vlezlý a hned si to nevykládala jako zájem?

„Vy jezdíte tuhle trasu nově?“, rychle jsem něco vypustil z pusy, abych prolomil ledy.

„Kdepak, jen zaskakuji za kolegu, který leží v nemocnici.“, hned odpověděla příjemným hlasem.

Nadšení vystřídalo krátké zklamání, protože je možné, že už ji příště neuvidím. Nechci si v tento moment nic takového připustit, a proto využiji maximálně svého času.

„To vám není zima v té krátké sukni?“

Pousmál jsem se a zároveň hned věděl, že touhle otázkou jsem to všechno možná podělal. Teď o mně bude mít mínění, že myslím opačnou částí těla.

Na mé konto se ale naopak připsaly plusové body, což bylo nečekané.

Nejdříve se na mě slečna jiskřivým pohledem vyzývavě zahleděla, poté se stydlivě pousmála, než z ní vypadla odpověď.

„Už jsem si docela zvykla, ale přeci jen, člověk když je sám, nemá se kde přitulit, aby se zahřál…“

Tahle věta zněla tak krásně melodicky, vyzývavě a z její strany možná i s určitým očekáváním.

Já jsem však musel nejdříve silně polknout, poté se lehce narovnat, než jsem vydrmolil zase nějaký povedený čarovaný slovosled.

„Taková krásná slečna jako vy, že by neměla přítele?“

To se ti zase povedlo, pomyslel jsem si a nejraději bych v tu chvíli někam utekl. Vždyť je tak o pět let starší a já jí tady pokládám takovéhle dotazy! Nejraději bych si nafackoval!

Znovu se na mě usmála a přitom upustila kleštičky, které svírala v ruce. Podal bych jí je, ale ona se hned zvedla a mírně se pro ně předklonila. V tu chvíli jsem pevně oběma rukama sevřel opěradla sedačky a oči se snažil potlačovat jiným směrem, než do jejího poměrně hlubokého výstřihu, ale poroučej něčemu, čemu se prostě poroučet občas nedá.

O okamžik později začal i vlak náhle brzdit, protože jsme přijížděli do další stanice.

„Musím už jít, těšilo mě mladý muži.“, naposledy se pousmála a rychle postupovala k východu.

Sledoval jsem ji do poslední chvíle, než její krásnou postavu pohltila tma. Na mou předchozí otázku už se odpovědi nedostalo a krásnou slečnu průvodčí jsem už nikdy od té chvíle neviděl, jako kdyby se po ní slehla zem.

https://www.youtube.com/watch?v=LkGrtiQCoc0&index=2&list=PL03F181B24975A5F8