Mikuláš

Rozzářené světničky malých chaloupek, zapadlé v závějích bílé krupice. Dětské tvářičky přilepené na skle okýnek, čarovně zdobených večerním mrazíkem, vyhlížejí svatého Mikuláše.

Za dveřmi stojí, je rohatý a kožich má až na paty. Hlasitě řinčí řetězem a mlátí metlou o zem. Překročí práh u dveří, a už běhá po světnici, hledá malé hříšníky! Děti přitisknuty v náručí, slzy tečou po tváři a litují svých hříchů. Jediný den v roce, kdy ani ten největší nezbeda nezlobí.   

Po krátké předehře, přichází důstojným krokem na scénu i svatý Mikuláš v červenobílém rouchu s čepicí na hlavě o vysoké bílé holi, za ním lehkým krokem vstoupí i krásný bílý anděl. Umravňují čerta, otevírají knihu hříchů, a že je to pořádná bichle!  

„Tak se podíváme, co tady o vás máme napsáno…“, pronese vážným hlasem.

Pohladí si bílé vousy, zamyslí se a nabádá k lepšímu chování, vztyčeným prstem ukáže na čerta, největším uličníkům pohrozí peklem a také  pochválil za polepšení z loňského roku.

Anděl přikyvuje a znovu umravňuje čerta, aby přestal dělat kravál. Mikuláš mezitím pobídne děti k recitaci básničky a naslouchá tichým hláskům, které drmolí krátké veršíky.

Anděl pohladí bílou rukavičkou po tváři, podaruje děti lahodnou nadílkou. Čert naposledy postraší, poklepe černou rukou na mohutný pytel, ze kterého mu vyčuhuje vycpávka dětské nožičky. Zařinčí mohutným řetězem a už mizí venku v bílé vánici.

Děti Mikulášovi poděkují, slíbí, že už nebudou zlobit, a že se ve všem polepší, jak přikázal.

Tak zase za rok milé děti!