Strýček Věrek VI. - BRAMBOROVÉ PLACKY

Strýček Věrek VI. - BRAMBOROVÉ PLACKY

Anotace: Byl studnicí krásných nesmyslů ...

Sbírka: Strýček Věrek

BRAMBOROVÉ PLACKY

 

      Můj strýček Věroslav mě neustále překvapoval. Například když ve svých krátkých kalhotách náhle vstoupil do vysokých kopřiv, aniž by mě předem varoval. Úplně jsem ucítil jejich spalující dech, když je svou línou chůzí rozvlnil. Utrhl si tři kopřivové šlahouny a počal se jimi šlehat po holých rukách, od loktů až po ramena. Údajně tím celé tělo pookřeje. Pak si utrhl pilovitý list, chvíli ho žmoulal mezi prsty a vložil ho do pusy, rozkousal a s rozkoší ho polknul. Tvrdil, že takovej špenát z kopřiv je moc zdravej. Ani nevím proč, ale nepřesvědčil mě. A zatímco on tomu říkal kopřivová koupel a snažil se, abych mu uvěřil jak moc je to zdravé, zvlášť na revma, já jsem instinktivně udělal pár kroků zpět. Brouzdal se kopřivami, rochnil se a hrál si s nimi na honěnou. Nadšeně mi sděloval, že se hned cítí zdravější. Takový jako za mlada. Plný žáru a ohně. Musím přiznat, že tomuhle jsem opravdu věřil. Nedáno jsem si totiž na jednu kleknul a žár jsem cítil ještě dva dny. Dodnes nechápu, jak to dělal. Asi už byl vůči kopřivám imunní jako někteří zmijobijci vůči hadímu uštknutí. Jemu to holt dělalo dobře a já z toho mám pupínky ještě teď, když na to vzpomínám.

      Když se dost vypopelil a žahavci ho propustili ze svého sevření, všechny nás svolal a vyslal celou naší kumpanii s taškou vajíček k babičce, neboť v té době měla slepice ve vývinu a o snůšku nouzi. A tak jsme se proskotačili loukami kolem vesnice až k chaloupce milované babí. Lena mezitím stačila natrhat pro babičku pugét lučního kvítí, mazlit se s ním, točit se v piruetách, čichat k němu a v závěru ho zahodit, protože jí mezitím stačil celej zvadnout. Vtrhli jsme na babiččin dvorek, abychom ji oblažili dětským švitořením a vytrhli z letargie znuděných všedních dní.

    Když jsme se tam občas takhle všichni objevili, vyvstal většinou milé bábince menší problém a to, jak a čím zahltit naše nenasytné krčky. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Ačkoliv jsme byli vesměs zmlsaní a jen tak něco do huby nevzali, přesto se po zralé úvaze rozhodla pro malý experiment. Sice to byl risk, oškrábat půl vagónu brambor, nasypat pytel mouky s několika vejci a uhníst kopec těsta, ale přesto se na něj s nadšením sobě vlastním vrhla.  Z něj potom vytvořila zkušební vzorek. Dvě obyčejné, suché placky. Zatopila v kamnech, a když plameny strávily několik polínek a plotny se rozpálily na správnou plackovou teplotu, vzala ony dvě, jinak zcela nezajímavé hmoty a hodila je na kamna jako zkoušku pravdy.

     Byla to jen chvilka a chaloupkou se cosi rozvonělo. Ferda upustil klacek co s ním honil slepice. Léňa si přestala dělat bábovičky, který jí stejně nešly, což doprovázela rychlomrkáním a já s Lumírem přerušil krmení pavouků pochytanými mouchami od hnoje. Všechny hlavy se pomalu stáčely ke stavení. Bylo to, jako když se na chvíli zastaví čas. Čichové buňky hledaly správný směr. Všude bylo ticho, aby ani sebejemnější hlásek nenarušil signály vysílané do mozku přes čichový radar. Jen mouchy kolem bzučely a v trávě cvrkali koníci. Na chvíli jsem měl pocit, že i ti zmlkli. Napětí, přimhouřené oční kontakty a pak ... hromadný start.

      Valili jsme se chodbičkou jako divoká voda při povodni. Dokonce jsme byli snad i stejně špinaví. Málem jsme se nevešli do futer, jak jsme pospíchali za bramborovou vůní. Než babička stačila mrknout okem, stáli jsme u kamen a pozorovali dvě podivná kola se spálenými hnědými puchýřky. Natahovali jsme své dětské krčky a pec na nás dýchala svým horkým dechem, který nás nepouštěl příliš blízko. Vykulené pohledy se ptaly, co to je, že se to nevaří a jen tak to čmoudí na holých kamnech. Už jste jedli bramborové placky, milánkové? K vykuleným očím se přidaly i spadlé čelisti. Vrtěli jsme hlavami, že ne. Jen Lumír se drbal na hlavě a říkal, že si myslí, že možná jo, ale jelikož „myslet, znamená hovno vědět“, jak říkal Věrek, nikdo ho nebral příliš vážně. Babička podebrala jednu placku, dala ji na talíř a omastila ji z obou stran sádlem. Pak ji roztrhla na čtyři dílky a každému z nás dala jeden do ruky. Placky správňácky hřály a vůně rozehřátého sádla zasnoubeného s bramborovým těstem, nás nikoho nenechala chladným. Bylo to hodně zvláštní a mohli jsme si to vzít do ruky a nikdo nás za to nehuboval. Nejdřív jsme jen uždibli a podívali se na sebe.  A ono to bylo dobrý! Na tom se dětská rada usnesla téměř okamžitě a Ferda už pokukoval po tý druhý. S tou babička udělala stejný krátký proces a vzápětí v nás opět, jak jen to říct, tak nějak… zmizela. Prostě do nás vklouzla.

      Od té chvíle už se bábinka nezastavila. Nestačila placky válet a házet na plotny. Stáli jsme ve frontě, jak u řezníka na maso. Jakmile jsme obdrželi zásilku rovnou do ruky, běželi jsme s ní okamžitě ven na dvorek. Usedli jsme na lavičku a přehazovali si s ní v rukách, aby tolik nepálila. Nikdo nepřiznal, že by mu to nějak vadilo. Naopak. Smáli jsme se tomu a o to víc, když Ferdovi několikrát upadla do jetele mezi mravence. Ještě s posledním soustem v puse jsme zase pádili ke kamnům pro další várku. Na babičce bylo vidět jak je šťastná, že se jí podařil takový skvělý kulinářský tah. Netrvalo dlouho a na kamnech přistál poslední rozválený kus. Jelikož jsme už měli všichni plné teřichy, ale hlavně dobré vychování a šlechetné srdce, přenechali jsme ho samotné babičce, aby taky věděla, jakou dobrotu to vlastně vykouzlila.

     Těžce jsme odfukovali a leželi v trávě mezi lezoucí havětí, kterou přilákala vůně sádla na našich upatlaných rukách. Mastná jsme měli i kolena, na která jsme si odkládali placky v pauzách mezi žvýkáním a nádechy rozkoše. V duchu jsme blahořečili babičku a proklínali naší chamtivost, která z nás udělala nepoužitelné koule. Porovnávali jsme si vypouklá břicha, dohadovali se kdo má větší, plácali si na pupky  a smáli se jak potrhlí. Leželi jsme ve stínu vysoké břízy a pozorovali její vlnící se větve, přes které prosvítalo odpolední slunce, jehož paprsky nás nutily přivírat oči. Jemný letní vánek nás ovíval, hladil nás po čelíčkách a zpíval zvláštní šumivou melodii do našich pomalu hluchnoucích uší.

      Babička později vyprávěla, jak se strašně vyděsila, když si vyšla ven vypít mátový čaj, který tak milovala. Nic netušící vyšla s pocitem dobře odvedené práce a v tom zahlédla na zemi čtyři nehybně ležící mrtvolky. Málem jí prý ten hrnek vypadl z ruky a musela se opřít o branku. Tělíčka byla ledabyle pohozená v pažitu a jí se na chvíli doslova zastavilo srdce a nebyla schopná dalšího kroku. Už se viděla na loži pekelném, obklopená Luciferem a jeho pohunky, kteří pod ní přikládají stále větší a větší polena. Plameny snad celého pekla jí olizují tělo a čerti se smějí a Belzebub křičí: Zabila čtyři děti! Otrávila je bramborovýma plackama! Zatopte víc! Sakra, kde jsou ta velká polena! Sekejte! Řezejte! Přitápějte! Ať se smaží vražednice… Marně zpytovala, co mohla udělat špatně a co její děti, jak ty se budou tvářit až jim řekne, co provedla. Tiše a s pokorou se prý pokřižoval a prosila Boha, ať to není pravda.

      V tom Lumča pohnul rukou a otočil se na bok. Zkrátil tak její trápení a celá tíha z ní spadla, až se zem otřásla. Uvědomila si, že tihle čtyři přežraní malí „skřítci“ se už prostě dál doplazit nedokázali a usnuli tam, kde jim těla uvadla. Nic tedy nebránilo tomu, abychom se radostně vrátili za strýčkem, jen co proloupneme oko  a protáhneme si tělíčka s pocitem dobře prožitého dne. Nutno ještě podotknout, že kolemjdoucí nakukovali přes branku a usmívali se nad tou scenérií a babička sedící na lavičce přikládala ke rtům svůj ukazováček „pssst“, kterým je vybízela k mlčení, aby tak ochránila náš bezelstný spánek.

      Druhý den jsme s Věrysem natrhali plnou náruč velkých pampeliškových lupenů a šli dát králíkům. Králíky měl všechny pojmenovaný. Dověděl jsem se, že tahle černá zaječice, co bude mít brzy malý králíčky, je Kleopatra, a ten „bejček“ dole je Kuliferda nebo tak nějak. Postupně jsme lupení nastrkali všem zájemcům, jen bílá zaječice hned pod střechou ostrouhala  a ani „bejček“ nic nedostal. Toho naopak strýc vyndal ven a bylo srandovní, jak ho tak držel za kůži na hřbetě a nožičky mu visely ve vzduchu a mírně se pohupovaly ve větru. Čumáčkem zrychleně pohyboval, až mu fousky poskakovaly a pomrkával jak rozrušená Magdalena. To byl také jedinečný okamžik, kdy jsem si ho mohl pohladit a seznámit se s jeho jemným kožíškem, aniž bych riskoval amputaci některého z prstů. Věrek mu řekl, tak pojď ty kuliferdo, ukaž co umíš  a strčil ho k té bílé samici, co lítala sem tam, až se jí vířil prach v pokojíčku. Odhadoval jsem, že se jí asi nelíbí, že se musí mačkat s Kuliferdou, protože tam bylo tak málo místa, že si Kuliferda musel doslova vlézt na ní, aby se vešli.

     Věrek si zapálil a vymetl „bejčkův“ kotec od bobků. Nacpal mu tam čerstvé seno na podestlání, které jsem mu ochotně podal hned poté, co jsem si k němu přičichnul, neboť vůni sena miluji už odmalička. Opřený o kotce pak spokojeně pozoroval tulící se králíky. Vítr k nim, čas od času, dovnitř zavál cigaretový kouř aby jim navodil tu správnou atmosféru. Pak mi najednou řekl něco jako „ten dupe, co?“ a já poslouchal, až mi málem vypadly uši z hlavy, ale žádný dupání jsem neslyšel a tak jsem si řekl, že těm dospělým, my děti, někdy prostě nerozumíme. Po chvíli samec jemně kviknul a vyvrátil se znavený na záda a narazil do dvířek.  Nebýt tam jemnooké drátěné pletivo, vypadl by blbec až ven a bylo by mu to v tý chvíli určitě úplně jedno a ještě by se tomu smál. Strýc na mě mrknul, zašlápl oharek a vytáhl těžce oddychujícího „Kuliferdu“ ven. Pohladil ho po uších, políbil ho na čelo a šoupl domů. Řekl mi, ať mu hodím pár "mlíčáků", že se potřebuje posilnit. Až později mi „světem“ protřelá sestřenice Magdalena barvitě vyjevila, co znamená „dupat“ a já se červenal až do večera a pak pokaždé, když jsem míjel kotec s těmi chlupatými nestydami.

      A tak nejen obrazem tetičky, ale i díky funícímu Kuliferdovi jsem byl obeznámen s erotickým dusnem české vesnice…

 

Autor Koblížek, 15.06.2017
Přečteno 449x
Tipy 16
Poslední tipující: Pétík, MARKO, Amonasr, Frr, Philogyny1, Plk, Iva Husárková, hanele m.
ikonkaKomentáře (24)
ikonkaKomentujících (7)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Bezva počtení, dýchá úžasnou až hojivě léčivou nostalgickou atmosférou, jakou si i po mnoha vybavuju z knihy "Jak voní tymián" od Marcela Pagnola :-) A s těmi kopřivami se mi vynořil i obraz mého otce, který si k nim navíc přidával i včelí žihadla... :-) ST

16.06.2017 12:57:51 | Amonasr

No jo, revma je sviňa. Tehdá jinej lék neměli, tak něčemu věřit museli. Věřím, že ho po takové procedúře přestalo na chvíli bolet všechno.:o))) Ale to s těma včelýma žihadlama prý opravdu funguje.

16.06.2017 13:26:47 | Koblížek

Už si nevzpomínám, jestli mu to opravdu zabíralo, ale hlavní je, že tomu věřil, to je zpravidla na každém léku, ať už přírodním či chemickém, to nejúčinnější. Tak snad aspoň chvíli se tak mohl cítit... ;-)) Sám včelky kvůli aplikaci žihadel neodchytávám, bylo by mi jich líto, ale když mě občas náhodně spálí kopřiva, beru to s úsměvem, že to udělala pro mé zdraví... ;-))

16.06.2017 14:10:17 | Amonasr

No co naděláme. Od toho halt kopřivy jsou. U mě na chalupě jsou obzvlášť vydařené ("jedovaté"). Už několikrát mě dostaly i přes rukavici. A jak! Mají nějaké ostřejší a delší žahavé chloupky. :-)) Ruka mě pak brní ještě tři dny.

16.06.2017 15:27:00 | Koblížek

:-))

16.06.2017 17:02:53 | Amonasr

mám strašnej hlad na placky maštěný sádlem a jééééžišmarjá mi naskočilo já koblížek koblížek na másle smažený na okénku chlazený promiň Koblížku za brutální upřímnost ale si koleduješ o sežrání a stejně tak je k sežrání i Tvoje povídka ST :-))

16.06.2017 12:11:10 | Iva Husárková

Tak tady se upřímně a bez mučení doznávám, že pohádka O koblížkovi byla má oblíbená a neustále jsem ji opakoval a každému vnucoval, až mi bylo častokráte vyhrožováno tělesnou újmou. :-)) Utři si ubrouskem prýštící sliny a koukej se honem najíst! Jako bych za sebou v těsné blízkosti ucítil tvůj vlahý dech. Dobrou chuť!

16.06.2017 12:41:44 | Koblížek

budu se snažit nekomentovat Tě hladová hele a seš s marmeládou? řekni že jahodová prosím :-))

16.06.2017 13:01:02 | Iva Husárková

To víš, žo jo! A ty se na mě vrhneš! :o))) Děvče zlatý, já jsem spíš na tvaroh... :-)) Ovšem, pokud by šlo do tuhýho, tak jahodová jasně vede!

16.06.2017 13:23:06 | Koblížek

ustupuji sladkému násilí páč se mi líbí jak si voňavej a hezky se koulíš ale Koblížku prosím bacha na lišku :-))

16.06.2017 13:34:02 | Iva Husárková

:-) ...a nejen na lišku.

16.06.2017 13:36:36 | Koblížek

je docela s podivem že ses dožil kolika ses dožil aniž bys měl dědečka a babičku jako ochranku koblížkové to maj safra těžký voni si nemůžu říct sežrat nebo být sežrán tj taaak hroznýýý že nemaj ty dvě možnosti cukruju Tě cukrů cukrů abys měl sladší o pšššš liška... :-))

16.06.2017 13:43:52 | Iva Husárková

Z filozofického hlediska se tomu nedá nic vytknout. Jen, že já jsem koblížkovská výjímka, neboť sežeru co se dá. Klidně bych sněd i lišku. :-)) Ježiš, já mám taky hlad. Sfouknu ze sebe ten moučkovej a vyrazím na lov! :-)))

16.06.2017 13:50:53 | Koblížek

o páni unikátní že si sežral i Otesánka? se mi ulevilo šťastný lov Koblížku a kdybys pil kref utři si i když jeee to je aspoň pohádka ta má říz ta má koule no a sme zase u rumba koulí zvláštní jak se to dneska koulí :-))

16.06.2017 14:04:33 | Iva Husárková

:-))) Neměl se mi plést do cesty. (ne)Otesanec.

16.06.2017 15:30:01 | Koblížek

:-))

17.06.2017 04:12:35 | Iva Husárková

milé...ST* :-D*

16.06.2017 12:01:45 | Frr

Tvá reakce je ještě mnohem milejší... :-)

16.06.2017 12:43:36 | Koblížek

Koblížku, mám skluz, protože zánět v očích, ale ráda Tě čtu , snad si na Tobě v brzké době nepochutná nějaká mazaná liška... :)

16.06.2017 11:18:37 | Philogyny1

Zrzavkám se obloukem vyhýbám. Jsem rád, že sis našla chvilku i přes obtíže. Tak ať tě zánět co nejdříve opustí a máš zase zrak jako rys. Posílám ti pro uzdravení vesmírnou (nebo nesmírnou?) energii!
Pssst. Akorát, že to vůbec neumím... :-))

16.06.2017 11:45:00 | Koblížek

hezky se to čte, nevím jak to funguje ale je cítit i ta vůně. V hlavě se hned honí i vlastní vzpomínky na dětství...
kam se hrabe Božena Němcová :O)))

16.06.2017 11:08:36 | Plk

Je to zvláštní, ale když jsem to psal, také jsem je cítil. Včetně těch mastných rukou. Jsem rád, že si u toho čtení mnozí vydolují své vzpomínky na dětství. ;-)

16.06.2017 11:34:53 | Koblížek

Ještě jednou něco takového napíšeš a přestanu tě číst :-)))
budu kvůli tobě muset roztopit v kamnech a ukecat babičku aby
mi pomohla s bramborama.

Mimochodem celé si to napsal tak že se mi před očima zjevovali obrazy
Kopřivová lázeň,potom ta chvilka ticha a upřených pohledů jako vystřižená z westernu. A nakonec obraz Zem blahobytu od P. Brueghela.

velice pěkné počtení a teď už neruš jdu nadělat třísky na zátop :)

16.06.2017 10:22:01 | Dědek mrak

:o))) Mráčku, "Zem blahobytu" na to přesně sedí! :-))) Já se musím přiznat, že jsem si je po napsání (a po vyhledání receptu na "gůglu") nakonec udělal. Sice nemám tály, ale zkusil jsem to na pánvi. Kupodivu to jedly i mé "děti" (povedlo se-vono na tom vlastně nic není)a já jim u toho lehce převyprávěl tento zážitek. Ale od babičky je od babičky. Chyběla tomu, tak nějak, ta vůně toho kouře z kamen, či co. :-))

16.06.2017 11:41:00 | Koblížek

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí