Když jsem byl malým pasáčkem XVI. ... A SVĚT SE ZASTAVIL

Když jsem byl malým pasáčkem XVI. ... A SVĚT SE ZASTAVIL

Anotace: „Sbohem moji milí a odpusťte mi ... prosím...“

Sbírka: Když jsem byl malým pasáčkem

 

A SVĚT SE ZASTAVIL…

 

     Poslední chvíle si s těžkým srdcem zapsal do své kroniky.

     „… Tak už jsou v ohradě. Koukají k pohybující se gumové plentě ve vchodu. Myslím, že odtamtud cítí smrt. Je mi hrozně a nejraději bych si naplil do tváře. Cítím, jak jsou vyděšené. Chodí sem a tam, občas přijdou a hledají u mě odpověď na to, co se to s nimi děje. Říkám jim, že to nic a pokrytecky se u toho ještě usmívám, abych je uklidnil. Uvnitř mě to ale trhá srdce i duši.  Asi se mi to moc nedaří. To čekání je ubíjející. Chtěl bych si užít ty poslední chvíle s nimi, ale nejde to.  Nedokážu se na nic soustředit. Stále se uvnitř přesvědčuji, že jsem udělal vše pro to, aby to právě takhle nedopadlo…“

     Vyšel bodrý chasník v gumové zástěře a snažil se na dědečka usmívat, ale moc dobře viděl jak špatně mu z toho všeho je. „Půjdeme na to?“ zeptal se a položil mu ruku na rameno. Spíše než otázka to ale bylo jen oznámení neodkladného…

 *  *  *

     Bylo něco málo po desáté a první šel Berouš. Hned za ním vzorně jeho Belina. Hrdina Milánek nakukoval u plenty a tak se dostal na řadu hned jako další, protože byl po ruce. Šlo to dost rychle. Děda byl najednou celý rozechvělý. Začínalo se mu dělat nevolno. Chtělo se mu řvát, ale nechtěl to na sobě nechat znát. Stále ostatní uklidňoval, ať se nebojí, že to bude dobré.  Jako dalšího odtáhli Jelouška a o pár minut později pozvali i Lojzíčka. Srdce mu krvácelo, když viděl, jak se mu stádečko zmenšuje. Jak se roky s nimi strávené ztrácejí do nikam. Nejraději by byl na kilometry daleko. I to by bylo řešení, ale nemohl je tu jen tak opustit, na to mu byli příliš drazí. Naposledy zamával Bělušce. To bylo pro něj opravdu hodně zlé. Netrvalo dlouho a odvedli jeho Pepíčka. Vůbec nechtěl, vzpouzel se. Asi vytušil, co ho čeká a museli ho táhnout silou. Pro slzy už naštěstí úplně všechno neviděl a ještě se musel otočit, aby ho ostatní neviděli plakat. Miláček. Bojoval o život jako lev. Rval se s osudem, ale ten byl mnohem silnější. Byl to příliš nerovný boj. Baruška šla k cíli své životní pouti statečně. Kráčela se vztyčenou hlavou a ani nebekla. Zato ostatní se krčili až u zdi a vyděšeně po něm pokukovali jako po zachránci, ale on nemohl dělat nic…

     Zavolal tedy zbytek k sobě a klidně k nim promlouval a snažil se je utěšit. Usmíval se, ale uvnitř to v něm všechno řvalo a úplně se mu dělalo slabo. Hodiny ve městě odbíjely půl dvanácté. Odchází Janíček. Tentokrát není poslední. Musí se přeci podívat, kam šla jeho nejvěrnější kamarádka Baruška. Jenže se v plentě zasekl a nožky ho nechtěly poslouchat. Byl tam tedy zaměstnancem rázně zatlačen, nikoliv však nijak násilně a zmizel mu z dohledu. Musel uznat, i když to pro něj bylo těžké, že se k těm zvířatům na jejich poslední cestě chovali hezky. Už mu zůstaly jen dvě. Miluška a Dášenka. Miluška bečela, ale nebylo to bečení plné strachu, jak by očekával. V tom bekotu a jejích pohledech byly otázky na to, co bude dál a jako by se ptaly, co bude teď s ním…

     Obě si kontrolovaly plentu a zároveň po něm pokukovaly. Ty pohledy byly bez výčitek, jen hledající odpověď na tuhle situaci. Jakoukoliv.

     „Nechápali, proč najednou nemohou ke mně. Proč nás pojednou odděluje ohrada a kam všichni jdou a já jim na tyto otázky nemohl odpovědět. Ne že bych nechtěl, ale ta správná slova nějak nepřicházela. “

     Přišli si pro Milušku, jako by tušili, že Dášenka je jeho srdeční záležitost a bytost jemu ze všech nejbližší. Jeho zlatíčko k němu vzhlíželo a prosebně mrkalo svýma krásnýma očima. Uklidňoval ji, že to bude dobré a že už brzy bude zase se svými. Vysvětloval jí, že se zase jednou potkají. Tam nahoře v nebi, u Pána a zase jim spolu bude dobře, neboť tam je spousta místa pro všechny živé tvory.  Hladil ji a kajícně se jí za všechno omlouval. Měl pocit, že se na něj usmívá a slova se mu zadrhla v krku. Tak hodná to byla ovečka. A pak to přišlo. Pohladil ji naposled a ona se ani nebránila a šla. U plenty se ještě otočila jako by říkala „Nashledanou. Budeme na tebe čekat“. Pak se plenta rozhrnula a spolkla ji jako nějaká příšera.

     Bylo po všem. Konec světa…

     To už brečel nahlas a nestyděl se za to. Podlamovaly se mu kolena a musel se opřít o ohradu a nakonec si i dřepnout, Tak moc to na něj najednou dolehlo. Tak moc mu z toho všeho bylo na nic. Modlil se a přitom by se nejraději neviděl. Děkoval jim v duchu za ty krásné chvíle, které s nimi směl prožít. Prosil je za odpuštění a plakal a plakal…

     „Sbohem moji milí a odpusťte mi ... prosím...“

Autor Koblížek, 10.10.2017
Přečteno 495x
Tipy 6
Poslední tipující: Fany, Amonasr, Philogyny1
ikonkaKomentáře (8)
ikonkaKomentujících (4)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

:-( já to tušila, dneska žádný komentář, připomnělo mi to naše ovečky a jejich poslední chvíle :-( . . . ST

14.11.2017 17:30:09 | Fany

Díky, že sis na přečtení našla čas a na chvíli s dědečkem spočinula v jeho zoufalství. :-)

15.11.2017 07:34:47 | Koblížek

:-( jj

15.11.2017 11:41:02 | Fany

Srdceryvné... Všechny Tvé povídky jsou úžasně psané a prodchnuté životem. I tato - není života bez smrti a navíc jsi mistrně ztvárnil ten strašný vnitřní zápas člověka, až mi z toho bylo úzko spolu s ním...

10.10.2017 20:21:33 | Amonasr

Díky za tahle slova. Musím podotknout, že děda byl z toho ještě po letech smutný, že nemohl jinak a jak přišla řeč na ovce tak plakal.

10.10.2017 20:35:36 | Koblížek

Tomu úplně rozumím...

11.10.2017 22:48:41 | Amonasr

Koblížku, já nevím, tohle bych si asi raději nechala v hlavě. Já vím, co jsou jatka a zvířata taky ví, mám s tím problém.

10.10.2017 15:00:27 | Philogyny1

Hmmm.... Je to tak.

10.10.2017 20:17:07 | Koblížek

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter