Jak Toníček o šesták přišel

Anotace: Povídka ze života o malém chlapci, který přišel o svůj šesták po dědečkovi...

 

 

Byl krásný a prosluněný jarní popolední čas, kdy se sluníčko vyhupuje vysoko nad lesy a kopce, nabírá největších sil, i přesto jich nemá mnoho na rozdávání. Po milionu zlatých nitek posílá lásku a radost lidem malými okénky do chaloupek v dědině a všem hřejivým šimravým pohlazením vyčaruje ve tváři úsměv na rtech.  

 

Ve vesničce žije malý kovářů Toník. Chlapec je nižšího vzrůstu s černými na krátko střiženými vlasy, postavy štíhlé, která se rozšiřuje směrem ke svalnatým ramenům, neustále veselý a upřímný, ze kterého číší energie a láska k životu, jako když statným stromem proudí celoročně míza.

 

Chlapec se vydává k tůňce nedalekého potoka, který vytváří důležitou hranici a protíná dvě veliké louky na západní straně za kopečkem, kam z okének žádné světničky není vidno. Často tam chodívá na duháky, ale dnes se mu zachtělo k vrbičkám, aby mohl vyřezávat píšťaličku. Z levé kapsy u kalhot vytáhne malý nožík a šikmo uřízne statný proutek jedné z nich. Nedaleko konce udělá zářez a pár centimetrů od konce prořízne kůru až na dřevo, aby se dala stáhnout. Započíná kůru otloukati, aby se snadno svlékla a k tomu si přeříkává známou říkanku „Otloukej se píšťaličko, nebudeš-li se otloukati, budu na tě žalovati, císaři pánu, děravému džbánu a on ti dá ránu, až poletí tvá duše k pánu.“

 

A tak pokračuje s vyřezáváním vesele dál, až si najednou vzpomene na svoji druhou kapsu po pravé straně kalhot. Odloží nožík s píšťaličkou do trávy a palcem a ukazovákem pravé ruky lehounce sjíždí do kapsy, dokud nenahmátne jakýsi předmět. Je to kovové kolečko, které jeho prsty pomalinku uchopí, předmět opatrně vytahují z nitra, jako z temné šachty, kam žádný paprsek neprosvitne. Vytahuje kolečko na pozemské světlo, když v tom lesklý povrch začínají s chutí oblizovat sluneční paprsky. V prstech se mu zaleskne mince! Krásný stříbrný šesták, který mu věnoval dědeček ve chvíli, kdy ležel na smrtelné posteli. Chlapec nikdy nezapomene na jeho poslední slova, která utkvěla v jeho srdci: „Toníku, opatruj ji jako oko v hlavě. Pokaždé, když ji vytáhneš z kapsy, vzpomeň si na mě.“

 

Palcem ruky ji hladí po hladkém povrchu a pousmívá se při drobné vzpomínce na dědečka. Chvíli tak seděl, než jej vyrušily dusavé kroky, přibližující se z druhého břehu potoka zpoza houštin směřující ke kamenitému brodu. Chlapec mrštně vyskočil z trávy a schoval se v houštinách po levé straně, které se skláněly až k vodní hladině. Neměl chuť někoho zdravit nebo s ním dát kousek řeči. Vždyť ho ten dotyčný vyrušil při rozjímání. Tiše pozoroval spletí větviček protější břeh.

 

V očekávání pozoruje obraz, který se mu utváří před očima.  Zpoza křoví vypluje postava krásné mladé dívky v bílých šatech s modrou mašličkou kolem pasu. Hnědé vlasy sčesané do dvou culíků po stranách, které zdobí červené mašličky. Postavou není hubená jako proutek, ale ani široká, je zkrátka tak akorát. Ve tváři trošičku pobledlá, ale na kráse jí to neubírá. V levé ruce u pasu svírá prázdný ručně malovaný džbánek s hnědou podkladovou barvou a barevným květovaným vzorem. Po krátké chvíli si dřepne na břehu a předkloní se nad vodní hladinou, aby se podívala do vodního zrcadla.

 

Toník nehybně postává schovaný v křovíčku, očarován její krásou, která mu rozzáří oči. Nemůže se pohnout, protože každý pohyb způsobí zapraskání drobných suchých větviček, jenž měl sešlápnuté pod nohama. Dívka se po chvilce odvrátí od vodní hladiny, rozhlédne se do všech světových stran, aby se ujistila, že je u potoka sama. Když nezpozoruje žádný podezřelý pohyb, žádného živáčka v širokém okolí, znovu si stoupne. Odloží džbánek do vysoké trávy a jemnýma ručkama začne rozvazovat mašličku v pase. Rozvazuje uzlík a mašle padá zlehounka na zvlhlou zem. Toník zhluboka polkne v ústech a rozklepou se mu obě nohy tak, že si potřebuje přešlápnout. Znervózní, protože ví, že každý sebemenší pohyb může znamenat konec krásného představení. Zakousne se zuby o spodní ret, aby překonal nepříjemné mravenčení v kotnících a vydržel bez pohybu.

 

Mezitím se dívka znovu rozhlédne do všech světových stran, aby se ujistila, že je opravdu sama. Ve chvíli, kdy se pečlivě ujistila, pozdvihla levou ruku a prsty začala poodhalovat pravé ramínko. Když šaty sklouzly k předloktí, udělala totéž pomaličku druhou rukou u levého ramínka. Následně se zlehka zavlnila, dokud šaty neklesaly jako nadýchaný bílý padáček úplně k zemi. Zůstává oděna pouze do bílé košilky, která končí nad koleny. U krčku začne rozepínat jeden knoflíček po druhém, když v tom Toník znovu napětím velice znervózní a zcela ztrácí cit v nohách. Začíná si připadat jako invalida na spodní část těla. Ovšem ne na celou část spodního těla. Určité známky citlivosti a napětí nejvíce začíná nevyzrálý chlapec pociťovat ve svém klíně, což ho ještě více vyvede z míry. Mezitím si dívka rozepla poslední ze tří knoflíčků u krku, tudíž nic nebránilo tomu, aby si bez potíží poslední kousek oděvu přetáhla přes hlavu. Jemné prstíky nahmataly okraj košilky a pozvolna přetahovaly kus oděvu přes stehna ke klínu, od klína k pasu, od pasu k prsům, od prsou k ramenům a na závěr přes hlavu, až se dívka zcela obnažila. Chlapci se naskytl pohled, proložený vrcholem vnitřního blaha. Pohlédl na div světa, který ho rozpálil tak, že se kolem něj celý svět zastavil.

 

Chlapec pozapomněl na svůj šesták, který svírá v pravé ruce mezi prsty a při chvilce nesoustředěnosti kolečko vyklouzne! Zprudka dopadá na okraj břehu a skutálí se do vody. Kus kovu žbluňkne, jako když hodíš větším kamínkem. Dívka, která neodolala teplejšímu jarnímu dnu a zrádně studené vodě, okamžitě zpozornila a pohleděla na místo, kde se silně začeřila pomalu proudící voda. Toník hlasitě vykřikne a při poslední snaze zachránit dědečkův šesták šlápne na nezpevněný břeh, podklouzne mu noha a spadne po hlavě do studené vody. Dívka leknutím vykřikne, vyskočí zpět na břeh, posbírá rychlostí blesku své šaty s mašličkou, vezme džbánek a uteče.

 

Toník se vzpamatuje, zaplácá v mělčině několikrát rukama kolem sebe a zakucká se. Urychleně se zvedne a rázem se ho zmocní strach, že ho dívka poznala a začnou se o něm dědinou šířit zlé řeči. V hlavě začne přemýšlet o následcích jeho počínání a představuje si, jak se mu jeho kamarádi budou posmívat, maminka mu vyhubuje a tatínek přidá několik výchovných ran, které bude hojit pravidelnými obklady na zadku několik dnů. V tom všem zapomněl na svoji minci, na svůj stříbrňák a malou památku po dědečkovi.

-----------------------------------------------------------------------------------------------

 

Toník se pro minci nevrátil. Možná se ji pokoušel pravidelně v potoce hledat, ale nenašel. Uvízla mezi kořeny stromů a jednoho krásného letního dne o mnoho desítek let později, když jsem procházel tímto brodem, povšiml jsem si malé lesknoucí se věcičky na dně, uvízlé mezi kořínky stromu. Nahmátl jsem rukou do vody a vytáhl krásný, lesknoucí se šesták, který jsem několikrát pohladil prsty ve dlani.

 

„Našel jsem Toníku tvoji minci a slibuji, že ji budu opatrovat jako oko v hlavě ve své sbírce."

 

 

 

Možná jsem si tento příběh pouze představil a zcela si ho vymyslel, ale kdoví, jak moc se liší má představa od pravdy.