Poprvé

Maverick25 Povídky » Ze života

"Neboj se, nic to není", utěšuji nervozní přítelkyni. Leží, dívá se do stropu a snaží se na to nemyslet. Má na sobě jen kalhotky a lehký svetřík bez podprsenky. Ona ví jak mě má  provokovat. Oba víme, že kalhotky půjdou za chvíli dolů. Už jsem ji viděl nahou, jenže dnes budu tak blízko jako ještě nikdy. Ne s ní. V pokoji je naštěstí teplo, takže třas, který cloumá  jejím tělem připisuji spíše strachu. Pro ní je to dnes poprvé...

Já už to mám nějaký čas za sebou. Ona se bojí, přes všechna moje ujišťování, že budu něžný jak jen to půjde. Zároveň je však zvědavá, její kamarádky už to většinou také mají za sebou. Některé i víckrát.

 

Hladím jí jemně její krásné dlouhé nohy. Hladké, čerstvě oholené. Celá krásně voní. 

"Já se bojím", špitne a vytrhne mě ze snění. A mě v tu chvíli zaplaví vlna lásky a pochopení. Kdyby teď řekla ne, tak jí to vyčítat nebudu.

 

"Nechceš si to ještě rozmyslet? Nebudu na tebe naléhat, ale uvidíš že nakonec budeš chtít ještě." Mile se na ní usměju a v jejích očích se odráží bezmezná důvěra ve mě.

 

"Nechci, jednou jsem se rozhodla, tak do toho půjdu!" Prohlásí rozhodně a sundá si kalhotky. Téměř okamžitě se však na intimních místech zakryje přikrývkou. Upraví ji tak, že jí kouká jen ohanbí a vše ostatní je skryto. Vrhnu na ní rošťácký úsměv  a naznačím pohybem,  že jí deku strhávám. Přidrží si jí rukou a zavrtí záporně prstem. Na tváři vykouzlí roztomilý úsměv. Přejede si rukou laškovně přes vyboulený svetr a pak na mě vyplázne jazyk. Je nádherná a potom bude ještě hezčí. Políbím jí a navleču si rukavice. Tenké chirurgické rukavice.

 

Hodina H nastala. 

 

Zhasnu a nechám svítit malou lampičku. Ještě jednou si prohlédnu jak je krásná. Hlavou se mi honí myšlenky. Co když se jí to nebude líbit? Co pak? Bude mi to celý život předhazovat a vyčítat...

 

"Tak už začneš nebo si mám sehnat někoho jiného?" Přeruší mi myšlenky její naoko rozhněvaný hlas. "Už začnu lásko moje. To bych nepřežil kdyby ti to měl udělat někdo jiný." Odpovídám stejným tónem. Tohle vzájemné popichování mě baví. Má stejný smysl pro humor jako já.

 

Nejprve si beru do ruky tenký fix a na její mladou jemnou hladkou lehce opálenou kůži nanáším jednotlivé linky a křivky. Chvilku mi to trvá, chci aby to bylo dokonalé, aby si to navždy pamatovala a nebála se dalších.

 

"Tak už? To není tak hrozné jak jsem si myslela, dokonce je to docela příjemné. A nebolí to", usmála se.

 

"Ne ne lásko, to ještě není ono, to je jen předehra." Zazubím se na ní a vrhnu chlípný pohled.  "Ježíši tobě to trvá," odtušila naoko naštvaně. "To takový Mirek už by to měl hotové", nepřestává mě naoko mučit.

 

"Lásko tady platí čím kvalitněji, tím  lépe. Takže  takový Mirek s jeho rychlovku by moc nepochodil." Oplácím jí stejnou mincí. "Jak chceš, tak půjdeme rovnou na věc"

Beru do ruky nástroj. Zmáčknu tlačítko a pokojem se ozve se tiché bzučení miniaturního strojku. Citim v ruce jemné vibrace. Jdu na to.

 

"To bolí", vyhrknou ji z očí slzy, ale statečně drží. Teď už nejde přestat. Je jí mi líto a trpím s ní, ale rozhodla se sama. Dostala šanci ještě odmítnout. Nechtěla. Miluju jí, ale pro krásu se musí trpět, jak říkávali naše babičky. 

 

Po pár minutách intenzivní práce, už nenaříká. Buď si na bolest zvykla a nebo otupěla a nevnímá jí. Nemám odvahu se zeptat. Podle výrazu v její tváři je odhodlaná vydržet až do konce. A taky mě při jakékoliv nevhodné poznámce okamžitě pohledem zavraždit.

 

Naštěstí si vybrala jednoduchý motiv a tak je její první tetování brzy hotové. Malá růžička, těsně vedle jejího nejcennějšího pokladu, který si zatím schovává pro sebe.  Po nezbytném ošetření a očištění narušené kůže jí dávám instrukce co s ním dál a pomáhám jí se obléci. Při každém dotyku s čerstvou kresbou sykne bolestí. 

"Miluju tě", šeptam jí do ucha.

 

"Já tebe taky", odvětí a dá mi krásný dlouhý polibek. 

 

"Ale teď už musím domů. Děkuji ti miláčku, je to moc krásné. A jsem ráda i přes tu bolest, že ho mám na takovém místě. Pod kalhotkama není vidět  a je tam schované jen pro tebe."

 

Šibalsky se usmála a v jejích očích byla láska a chtíč.

 

"Když budeš hodný a trpělivý, tak až se mi to zahojí, tak tu přespím. A kdo ví, třeba se ti za tu růži odměním." Usmála se, vrazila mi rychlou pusu na tvář a se slovy "Pa zítra" se otočila a za okamžik jsem jen slyšel bouchnout  vchodové dveře. 

 

Začal jsem uklízet a hlavou mi běžely myšlenky na to, jak krásné bude i to další poprvé.