Mánička

Mánička

Anotace: Věnováno A.B. a M.P., k textu mě inspirovaly jejich podobné životní příběhy...

Mánička. Tak mi říkali ve škole. Pro spolužáky jsem byla šprtka, co sedí v první lavici, brýle připomínající dna popelníku na nose a delší mikádo neurčité barvy na hlavě. Prostě Mánička.

Mánička se mnou absolvovala střední školu a později i vejšku. Proto jsem dlouho nemohla uvěřit, že si Tomáš vybral právě mě. On - nejlepší student v ročníku, sportovec, krasavec. Dokonalost sama. Můj vysněný princ.

Po škole nastoupil do velké firmy. Velmi rychle se stal finančním ředitelem. Zůstávala jsem stále v jeho stínu, coby konzultantka v personální agentuře jsem měla třetinový plat a o nějaké kariéře jsem si mohla nechat jenom zdát.

Ale já jsem si nechávala zdát o jiných věcech. O dětech, které spolu budeme mít. O domku se zahrádkou kousek za Prahou. O malém obchůdku s galanterií, který si pořídím, až děti trošku odrostou. Budu tam prodávat kromě látek, knoflíků a klubíček vlny i věci, které sama upletu - ponča, šály, svetry, prostě to, co si zákazníci budou přát. Pletu ráda a několikrát mi právě pletení vytrhlo trn z paty, když mi na vejšce chyběly peníze. Doma jsem si o ně říci nemohla, tam nikdy nebyly, takže jsem se musela brzo naučit postarat se sama o sebe.

Sedím na zahradě. Je teplé letní odpoledne, pozoruju, jak včelky líně přelétávají z květu na květ, bzučí si a všude vládne ospalý klid. Na zahradním stolku leží mobil. Čekám, až se Tomáš ozve. Určitě to dobře dopadne. Musí. Jen kdyby mě dneska zase tak nebolela hlava. Doktorka mi řekla, že pokud se nedokážu zbavit stresu, kterým mám sevřenou hlavu jako ve svěráku, nic mi nepomůže. Snad jen otupení pomocí chemie, nabízela mi antidepresiva, co by to ale vyřešilo? Vůbec nic.

Jak nemám žít ve stresu, když se všechno tak zvrtlo? Kdy to vlastně začalo? Tenkrát, když firma změnila majitele? A ten nový už nebyl z Tomáše nadšený? Chtěl si dosadit do vedení svého koníka? A začal mu komplikovat život, tlačil na něj nesmyslnými úkoly, deptal za každou chybu?

Ano, to byl začátek. Tomáš s tím bojoval přes rok. Stále častěji jsem v jeho očích viděla obrovskou únavu. Nebyl zvyklý prohrávat, čelit nepřízni, vždycky mu všechno vycházelo. A teď tohle.

Nakonec to vzdal. Dal výpověď. Nový vlastník byl maximálně spokojený. Dosadil si do vedení svého člověka a ještě ušetřil peníze za odstupné.

Snažila jsem se Tomáše podpořit. Nějaké peníze jsme měli našetřené, já jsem dál pracovala v personální agentuře, abychom měli aspoň jeden příjem. Tomáš obstarával všechno kolem holek, domu, to je pravda, ale na pohovory se mu chodit nechtělo. Ještě se na to necítil.

„Tak co, už máš něco?“ Zeptala se Toma jeho matka.

„Jako co bych měl mít?“

„Snad si hledáš práci, ne?“

„Jasně, všude na mě čekají s otevřenou náručí!!“

Vstal, prásknul dveřmi a byl pryč.

Když jsem se odvážila zeptat já, dopadlo to podobně.

„ Zajišťoval jsem nám dost dlouho slušnej nadstandard. Tak teď to prostě bude chvilku na tobě. A na ten nesmysl s pletením zapomeň. Spočítala sis vůbec, kolik bys vydělávala? Jak dlouho bys pletla jedno pončo za pět set? Kolik korun bys asi tak měla na hodinu?“

Dveře práskly a bylo ticho. Napadlo mne, že práskání dveřmi je u nás teď slyšet čím dál častěji.

Tomáš je už doma více než dva roky. Nejhorší bylo čelit dotazům rodiny, kamarádů a známých, co bude dělat dál. Jeho se už nikdo přímo zeptat neodvážil. Ale co jsem měla říkat, když se ptali mě?

Jednou skončil v konkurzu druhý, párkrát postoupil do dalšího kola výběrového řízení, to bylo všechno. Začalo mi docházet, že se mu do práce vůbec nechce. Bojí se další prohry?

Konflikty v rodině se stupňovaly.

„Kam to chceš dotáhnout, když neumíš vypočítat jednoduchou slovní úlohu?“ Řval na Ivču, která se jako obvykle hned rozplakala.

„A kam jsi to dotáhl ty, tati?“ Do pokoje vešla Veronika. Nemohla mu odpustit, že není tím úspěšným mužem, na kterého bývala na soukromém gymplu tak pyšná. Teď jí spolužáci dávali najevo, že už nepatří do elity, protože nemá poslední model iPhone.

„Přece nemůžete posuzovat člověka podle toho jaký má mobil, Verčo?“ Snažila jsem se jí domluvit. Ale sama si dobře pamatuju, jak se mi ve škole posmívali kvůli zděděné aktovce po ségře a nemodernímu oblečení. Jak mám vysvětlit čtrnáctileté holce, že už si prostě nemůžeme dovolit to, co předtím? Možná bude muset z gymplu odejít, pokud Tomáš nezačne zase pořádně vydělávat. Raději na to nemyslet.

Proto mě zaskočilo, když mi ke čtyřicátinám koupil psa.

„Říkal jsem si, že bychom mu mohli říkat Žeryk, aspoň ti to bude připomínat mládí!“ Dlouho se tomu smál. Další starost na krku. Co když budeme muset dům prodat a jít bydlet do paneláku? Vzpomněla jsem si, jak jsem jako malá holka musela chodit venčit našeho jezevčíka.

„Máničko, dej bacha, ať ti Žeryka nenamelou do salámu!“ Posmívali se mi kluci z ulice. „A kde jsi nechala Hurvínka?“

Odkud pramení ta jeho zloba vůči mně? Copak nevidí, že už to všechno táhnu z posledních sil? Když si mu chci postěžovat, promluvit si, stáhne se do sebe a jenom křičí:

„Takže jsem úplně neschopnej, jo? A ty jsi paní dokonalá, co všechno ví a všechno zná?“

Jen kdyby mě ta hlava tak hrozně nebolela. Hned by bylo všechno lepší. Nejvíc ze všeho se bojím, abych nebyla nemocná. Z marodního bychom nevyžili ani náhodou. Na chvilku se natáhnu na lehátko. Snad mi bude líp.

Zavírají se mi oči.

„Tak ty jsi chtěla prince, Máničko? Plést si svetříky, šáličky, žít si jako v bavlnce? To ses teda pořádně spletla, co? Há. Há!!!“

Procitnu ze sna. Probudil mě Hurvínkův smích nebo snad nějaký jiný zvuk?

Kouknu na mobil. Nová zpráva.

„Tu práci mám. Zase bude líp, uvidíš. Miluju tě.“

Autor SlunecniceJ, 11.02.2019
Přečteno 58x
Tipy 2 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Amonasr
ikonka Komentáře (4)

Komentáře

Silné... Dokážeš reflektovat současnou problematiku na české poměry až nezvykle přesvědčivě, nevykonstruovaně... :-) Jen si nejsem jistý, zda jsou opravdu třeba ty dovětky v komentáři... ;-)

11.02.2019 11:24:59 | Amonasrreagovat

Děkuji moc za komentář, toho si moc cením. Ty poznámky tam asi fakt dávat nemusím, byl to jen takový nápad:-D.

11.02.2019 12:15:17 | SlunecniceJreagovat

:-)

12.02.2019 00:01:04 | Amonasrreagovat

No, líp teda není. Nebo jen trošku. S vyhořením se bojuje špatně...

11.02.2019 08:44:38 | SlunecniceJreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.4 | Facebook, Twitter