"Sparta, do toho"!

Anotace: Předvíkendová pohodička, nic náročného:-)

Vlajky červeno-žluto-modře vlají.

„My jsme Sparta, co jste vy? Co jste vy? Co jste vy?“

Pokřikují davy a poskakují do rytmu. Ovzduší je plné vítězných emocí. Slavíme titul. Ve vzpomínkách se mi vybaví jedno odpoledne před pár lety:

„Tak v půl třetí? Jako obvykle?“  Petr se chtěl domluvit na hokej.

„Nejdu do kotle. Jdu na sezení.“

„Cože? Ty si jdeš sednout? Vždycky jsi říkal, že je to jako sex s kondomem?“

„Dneska nejdu sám…“

„Nekecej. Máš babu, jo?“

Jo. Krásnou, blonďatou, s dlouhejma nohama. Takový holky se mi vždycky líbily, ale měl jsem z nich asi trochu lufta. Zase takovej borec nejsem, abych tyhle zlatovlásky zajímal. Ale Bára byla jiná. Dívala se na mě těma svejma modrejma kukadlama, a když se usmála, věděl jsem, že bych pro ni udělal všechno na světě. Třeba šel na hokej na sezení. I když - pro nás, ortodoxní kotlaře – to je očistec. Všude kolem rodinky s harantama, co z nudy kopou do sedaček před sebou a cpou se hranolkama s kečupem.

Přemejšlel jsem, jak to udělat, abych byl s Bárou a současně viděl hokej. Šli jsme do Fučíkárny na pouť a pak jsem se zmínil o hokeji. Jakože náhodou. Vykládal jsem jí, jaká je to paráda, vidět hokej v Outučku. Nebyla to úplně levná záležitost, pouť a hokej, ale byl jsem rád, že můžu bejt s Bárou. A v kotli by to taky něco stálo. Hlavně po zápase.

Seděli jsme skoro až nahoře. Nebyl jsem na takovou vejšku zvyklej. „To je na prd,“ pomyslel jsem si, ale když jsem otočil hlavu a viděl, jak Báře leží v klíně růže, co jsem pro ni vystřelil na pouti, byl jsem nějak naměkko. Takhle jsem se v poslední době cítil jen při vítězství Sparty. Byl jsem šťastnej. Vzal jsem ji za ruku, prsty se dotkly růže z krepáku a v hlavě se vynořila melodie, co už jsem snad sto let neslyšel:

„Na pouti jsem vystřelil růži z papíru, dala sis jí do vlasů, kde hladívám tě já…“ Jo, Nedvědi, to byly časy. Kytary, táboráky, hvězdy nad hlavou…

„Tůůůůůůůůů!“ Ozvala se trumpeta a já leknutím nadskočil. Nějak jsem se zasnil, nebo co.

Šou začala. Ohně hořely, na led vjely první hokejky. „Hoooonza Hlaváč!“ Vyřvával moderátor.

Pozoroval jsem Báru. Nevěděla, kam koukat dřív. Na kostku, kde se v detailu ukazují tváře hokejistů nebo na led s hořícími ohni? Tohle fakt ani zdaleka nepřipomíná vymrzlej zimák za totáče. I ten měl svý kouzlo. Ale asi ne pro ženský.

Po zápase jsme šli ke mně. Život byl nádhernej. Litvínov dostal sedmičku, nebylo co řešit. Tenhle mač si chemici za rámeček nedali!

A já jsem vlastně taky zaskóroval, když na to teď myslím. O pár týdnů později jsem se dozvěděl, že puk dolítnul až do brány…

 ****

Někdo mě tahá za rukáv. „Tati, to je paráda! Takhle to vypadalo, když jsem se narodil? Máma říkala, že ten den Sparta porazila Slávii a ty jsi slavil mě i titul?“

„To je pravda, Tome. Ale mamince radši nebudeme říkat, že jsme byli v kotli, jo? To je jen pro velký chlapy! Teď, když má v bříšku miminko, tak ji nesmíme zlobit!“

„Kdo je nejlepší? SPARTA! Kdo vyhrál titul? SPARTA!“

****

 „Mamíííí!! Mamííí!!!“ Tomík se vřítí do kuchyně za Bárou. „Byli jsme s tátou v kotli! Jsem už velkej chlap!!“