Uzel v hlavě

Anotace: Miluji Ženy! Nikdo nevlastní jako ony, tolik mateřské lásky a empatie. Je ale také pravdou, že stejnou měrou dokáží vlastnit zlo a z duše nenávidět. Stalo se a snad pochopíte. Kvůli Petrovi... nemohu jinak.

 

 

 

 

 

 

Motto přítomnosti

 

 

Váha věku mu podlamuje nohy. Petr Tonga zvolna kráčí prostorami Vídeňské galerie Bildenden Künste. Cítí se být unaven! Přesto pokorně míjí po stěnách chronologicky řazené obrazy od gotiky k postmodernizmu. Zastavil se a postává u manýristického díla Hieronymus Bosch, triptychu „Last jundgemet.“

Nasadil si brýle. Zkoumavě se zahleděl na pythická „pimprlata“ v alegorických výjevech.

„Fascinující věc!“ pronesl pro sebe.

„Lidský očistec na této planetě.“ přidal si.

Na obraze – mimo jiné, byla pomyslná třídička lidských charakterů a šrotovník na  lidský pohon, který lidi žijící v hříchu (ignoranty desatera přikázání) semele v pouhopouhé nic!

V dolní polovině výjevu je stvůrné zvířecí hudební seskupení. Vévodí mu skřet – zřejmě bazilíšek, drnkající na loutnu k opodál stojící ženě od spodní části těla obtočenou hady.

Petr Tonga zkoprněl. Tvář ženy byla identicky totožná s tváří jeho bývalé macechy! U vytržení civěl na její sinavou pleť a povědomí mu připomnělo dotyky, pod nimiž cítil uvolněnou, odpudivě rosolovitou tkáň. Opět prožíval, jak to její vzezření v něm budilo dětský odpor a hnus. Jak jí později přerůstal v nevysvětlitelnou a temnou závislost těla na „výstřednostech.“ Nenávist je blond!

Ošklivost mu stáhla bolestivě hrdlo, jako by bylo napadené silnou virózou. Styděl se! Je mu věkem přes šedesát… a přes to. Ve své hlavě uvízl jako dítě. Jako zakrslé dítě, které nevyrostlo. Je mu hořko a do breku!

 

 

 

Tenkrát soužití „na hromádce“ pana Miroslava a Silvie skončilo krachem. Jí zůstala na krku dvě děcka. Jiří, kterého si Mirkovi přivedla z prvého vztahu a Péťu, kterého měla ze vztahu s Mirkem. Romantickými představami neukojená Silvie se jednoho rána spakovala. Napsala pár řádek na rozloučenou nic netušícímu Mirkovi, který odešel do práce, a odjela s dětmi vlakem k svým rodičům. Jako svobodná matka neměla na růžích ustláno. Od rodičů se očekávané pomoci nedočkala! Doba byla zlá.  Nakonec Silvie ráda souhlasila, že si Mirek po dohodě své dítě vezme do výchovy. To mu potvrdil i soud a Péťa se odstěhoval k otcovi.

Po půl roce si domů přivedl Miroslav mladou vdovu Boženu, která měla syna Pavlíka. Přijela bez něho – na „průzkum“ a nechala zatím synka u své matky. Zpočátku vše vypadalo náramně. On se čerstvě zamiloval a ona sršela energií. K Péťovi byla pozorná… usmívala se.

Pomalu se zabydlela, ale po epizodě rodinného klidu se pojednou všechna pohoda pozvolna vytrácela.

 

Jednoho dne Božena obdržela dopis. Vyňala jej ze schránky a přelétla pohledem rub s adresou odesilatele. Významně povytáhla obočí. Spěšně vyběhla schodištěm do patra, kde v kuchyni ledabyle pohodila nákupní tašku. Energicky roztrhla obálku. Usedla na židli a hekticky zrakem pročítala řádky, které jí samomluvou plynuly ze rtů.

Dočetla! Zadívala se strnule do intarsie teraca podlahy. Zachmuřeně se opět zadívala do obsahu listu a nevěřícně zavrtěla hlavou. List se jí chvěl mezi prsty. Jak jí bylo „dané“ vzrušením zbrunátněla. Odložila dopis na desku stolu. Dlaněmi si zakryla oči. Vzlykot jí rytmicky třásl celým trupem a propukla v pláč.

Odesilatelem dopisu byla její matka, která oznamovala bez pardonu dodatečnou revizi svého předběžného souhlasu. Dopis byl strohý a bez titulu:

 

 

Nic proti tobě, Boženko, ale rozhodla jsem se, že náš Pavlík zůstane u mne! Vzpomeň si, že jen nerada jsem s tvým rozhodnutím vychovávat syna v nemanželském vztahu předběžně souhlasila. Víš dobře, že ty dnešní moderny a móresy mne nezajímají. Pro mě stále platí, že děcka mají mít sezdaní lidé, což je zárukou lásky a odpovědnosti – a basta!

Chlapec je u mne zabezpečený a spokojený. Zde ve Varech má své vžité návyky, příbuzné i kamarády. Nic mu zde nechybí. Nepovšimla jsem si, že by dostatečně toužil po své matce!

Nech tak, Boženko, jak tomu je! Já žiji jen pro Pavlíka a ty dělíš svůj život na tři díly. Opatruješ u vás toho Petra. A nakonec. Realizovat se jako matka, můžeš u něho!

O prázdninách si k vám Pavlíka na pár týdnů vezmi. On to uvítá a já si trochu odpočinu. Přijeď taky někdy domů. Budeš zde kdykoliv vítána!

 

                                                                                         Tvá matka a Pavlík.

 

 

P.S: Na Pavlovy potřeby z tvých posílaných peněz, aby člověk sotva vyšel! Mohla bys jich přidat? Kluk chodí do kroužků a hudební školy. A to taky něco koštuje.

V tomto měsíci mě ještě peníze od tebe nedorazily. Ale možná jsou už na poště. Zítra se tam zajdu optat.

 

 

Toho večera, po návratu Mirka z práce, jemu pohnutě psaní přečetla a věc emotivně komentovala. Dál spolu vedli vzrušený rozhovor, který se pozvolna vytratil v jejím hysterickém pláči.

Přítomný Péťa nastalé situaci (ani překotným slovům) příliš nerozuměl. Proto popadl ručník, vyběhl z domku. V několika vteřinách zmizel ve dveřích vedlejšího objektu kotelny, kde byla umývárna se sprchou. Nebylo to nepohodlné. Doma sice měli zastaralou koupelnu s vanou a butarem na ohřev vody. Ale celá rodina dávala sprše přednost – a to už i proto, že díky zde pracujícímu Miroslavovi byla spotřeba vody služebně zdarma.

Právě onen den nastala pro Péťu další zásadní etapa jeho života. Určil pozdější vývoj jeho osobnosti. Spirála jeho letokruhů života nabírala balast. Kužel osudu z jejího středu začal povážlivě vrhat temný stín!

 

Miroslav urychleně odjel vlakem na několik dní za otcem, který se zdravotně roznemohl. V domku tedy zůstali Péťa s macechou sami. „Macechou?“ Jaké jiné přirovnání, když skrze mateřskou ignoraci k Péťovi, přiléhavějšího k Boženě nebylo? Základy mrazivého vztahu již ve skutečnosti měla položené. Teď v ní kypěla zla a začala na nich pozvolna vršit svoji dokonalou přetvářku, úchylnost a zejména bezbřehou nenávist. Nenávist, kterou umocnilo i chování její panovačné matky, ze které měla strach a respekt. Božena z nenaplněného mateřství opomíjela obviňovat sebe a živila v sobě lež. Za „vše může“ stále s manželstvím lavírující Mirek… s tím svým jeho překážejícím panchartem!

Ve skutečnosti Božena v sobě měla „mateřského“ jen poskrovnu a nechtěla si to přiznat. Pravdu potlačovala a hrála na veřejnosti roly Péťovo láskyplné matky. Úspěšně se zařazovala do „konvenčního normálu.“

Když čas od času strávila s Pavlíkem volné chvíle, propadala panice. Na veřejnosti a před jeho otcem, díky svému hereckému talentu překypovala mateřskou láskou. Pitvořila se až to (pro bystrého pozorovatele) vyznívalo jako křeč. Právě tu její rozpolcenost a faleš musela především prokouknout její matka, která se k ní adekvátně chovala… bez pardonu!

 

Jako většinová část žáků školy, chodil i Péťa na obědy do školní jídelny. Ale ty víkendové jemu zpravidla nosil v kastrolkách jeho otec z lázeňské jídelny, ve které se – pro změnu, celotýdenně stravoval spolu s  Boženou.

 

Nastala sobota. Z okna Péťa zahlédl macechu, jak kráčí s „jídlo nosičem“ skrze lázeňský dvůr a míří k jejich domovu. Loudavě odkráčel do koupelny umýt si ruce. Božena vstoupila do kuchyně, položila jídlonosič na stůl a začala vyvlékat hrnce z držadla. Ve dveřích za jejími zády se objevil Péťa, jehož přítomnost ona netušila. Odklopila pokličku u kastrolku s polévkou. Nesrozumitelným útržkem slova se naklonila a hlasitě do ní plivla. Chlapec jí sledoval a nebyl schopen slova! Konečně si ho povšimla. Zaraženě ho shlédla, ale zachovala chladnou duchapřítomnost.

„Ty už jsi doma? To je dobře! Alespoň to sníš, dokud je to ještě teplé.“

Péťa přistoupil ke stolu a zadíval se na povrch polévky.

„Ty jsi mi do ní plivla?“

Protáhla obličej a nasadila tvrdý výraz.

„Co to říkáš… plivla? Proč bych to dělala… a vůbec, co si dovoluješ takhle si vymýšlet. Jsi ty normální? Jen jsem jí pofoukala. Je vařící. Tak já ti dělám služku a ty ke mně takhle?“

Mlčel. Byl si jistý… a přesto. Začal pochybovat. To je fakt, proč by tohle dělala?

Chovala se k němu jako aprílové počasí. Vstal do nedělního rána a nemusel si udělat snídani. Na stole stál velký hrnek bílé kávy a chléb s medem. Macecha seděla uvelebená v křesle obývacího pokoje a cosi zašívala. Naklonil se do dveří popřát dobrého jitra a poděkoval za snídani. Neodpověděla.

„Jdu hrát s klukama fotbal.“ řekl.

„Do půl jedné ať si doma na oběd!“ oznámila spěšně za mizejícím Péťou.

Času měl ještě po fotbálku nazbyt. Odskočil si s klukama zaplavat do Přírodní nádrže.

Jako obvykle si navečer vzal z věšáčku klíč a toaletní potřeby. Dle zažitého rituálu nebylo zapotřebí maceše, která poklízela a po očku jej sledovala, oznamovat úmysl. Odcházel se sprchovat do umývárny kotelny jeho otce.

 

Svlékl se a odložil na věšák své svršky. Sotva kohoutky zreguloval na patřičnou teplotu vody, vrzly vchodové dveře. V Péťovi to hrklo! Již bylo po devatenácté hodině, kdy rošty uhelných kotlů byly už založené. Otcův kolega měl po směně. Vyklonil se z boxu sprchy do předsíňky. Stála tam rozkročená macecha v květovaných šatech a štítivě mezi prsty držela jeho ponožky.

„Fuj! Tohle mají být čisté ponožky? Jsi líný si je přeprat?“ konstatovala a hodila je opovržlivě na lavici.

„Včera si mě nařkl! A taky. Nějak dlouho jsem zanedbávala nad tebou kontrolu, Petříku“ dodala ironicky zabarveným hlasem. Pohledem zavadila o chlapcovy dlaně, kterými si zakrýval podbřišek. Postrčila klíč do zámku dveří a uzamkla.

„Když už jsem tady, tak začnu hned a umyji ti záda – tam stejně nedosáhneš. Chtělo by to pořádný kartáč s násadou…“

Péťa už věděl, co bude následovat! Obličej jí zrudl – oči se jí zúžily. Cítil, jak mu tepe krev na spáncích hlavy a svíral se mu žaludek. Vstoupila na dřevěný rošt podlahy sprchového boxu a naznačila mu, aby ustoupil pod sprchu. Chvatně si vysvlékla šaty a následně podprsenku. Vše pohodila na starou lavici předsíňky. Stahovala si kalhotky. Tedy… spíše jakési bavlněné „dámské trenýrky“ na stehnech upnuté gumou tak podobné těm, ve kterých ženské šiky cvičily na spartakiádě. V předklonu, když si přetahovala prádlo přes chodidla, pozvedla hlavu, ze které jí pramínky plavých vlasů padaly do obličeje.

„Co očumuješ svoji matku. Obrať se a nešmíruj! Že se nestydíš. Cákáš kolem sebe jako kachna a celou bys mě zmáčel." otočil se a v roztržitosti zavadil o uzávěr vody. Spustil se prudký „studený déšť“ a oba dva se bázlivě přimáčkli ke stěně s dlaždičkami.

„Co to děláš, ty nemotoro!?" řekla, ale z prožitku nad jeho panikou a studem, jí pohrával na rtech úsměv. Naklonila se stranou a prsem se přitiskla na jeho rameno. Manipulovala s kohoutky sprchové baterie. Cítil nejen teplo jejího obrovitého ňadra, ale její blízký dech. Dýchavičně jej úžila mezi rty. Ten vibroval ve svistotu a zdánlivě připomínal jalový pokus o hudební tóny!

„No tak šup, čuňátko! Voda je teď akorát.“ uchopila ho za ramena a než se nadál, vmanévrovala jej pod proud sprchové růžice. Voda mu zaplavila oči i sluch. Energicky uchopila z háčku žínku s mýdlem a začala rukou smýkat po jeho zádech sem a tam. Po několika divokých tempech sjela rukou mezi půlky jeho hýždí. Péťa polekaně uskočil a snažil se zachytit její paži. Ona jen podrážděně zasyčela. Druhou dlaní ho pleskla po zadku.

„Čuňátko, vždyť to říkám, čuně, čuně! Tak drž přeci!“ přikázala a lokty si ho přitiskla k sobě.

Žínka se tentokrát objevila na jeho hrudi. Mírně pokrčila šlachovité, sněhově bílé nohy v kolenou a po jeho namydlených zádech kroužila mocně mokrými prsy. Na svém zadku cítil její kštici chlupů vypouleného přirození.

„To už si nemůžeš stěžovat otci, jako tenkrát, co? Je to lepší drbání nežli kartáčem… nemám pravdu?“ Skřehotala a propadala se do nezvladatelného transu. Byl zcela vyvedený z reality! Na chvíli se od něho odpoutala. Popadla z přihrádky šampon v oblé plastové tubě. Nanesla si z jeho obsahu na prostředníček malý kopeček želé.

„Předkloň se a vyšpul na mě zadek!“ nechápal!

Domníval se, že teď přijde na řadu mytí vlasů?  Váhavě se mírně naklonil.

„Pořádně se předkloň!“ poručila a drcla ho do zad.

V hlubokém předklonu projela jím bolest. Macecha se sípavě zalykala smíchem a vrážela prst do hlouby jeho konečníku.

„Jsi špinavý čuně! Já si tě vyčistím, nebo z tebe udělám buzeranta, čuně, ty čuně, čuně!" Sípala v transu s rudým obličejem. V nepřítomném výrazu mimky, druhou volnou rukou si mezi prsty potahovala prsní bradavku.

Péťa vlastně ani nevěděl jak dlouho „očista“ trvala? Konečně ustala a její výraz tváře se v okamžení změnil. Pleskla ho po zadku a vykročila ven ze zděného boxu. Kvapně si otřela tělo do osušky.
„No dělej! Nebo se tam chceš ve vodě rozmočit? Popadni už mýdlo a zbytek si, chlapečku, svedeš snad umýt sám?" houkla na zkoprněného, nehybného chlapce.

„Otoč se ke mně!" přikázala. "No dělej, slyšíš!“ položila osušku, chytla ho za paži a prudce s ním otočila.

„No tohle!“ řekla posměšně. Nežli se stačil Péťa zakrýt, plácla ho do ztopořeného genitálu, až bolestí zasténal.

„To se nestydíš? Co to má znamenat, cos to provedl?!“ na několik málo vteřin se odmlčela, aby přibylo slovu na váze.

„Máš z pekla štěstí, že to nikomu nepovím. Tohle není v tvém věku normální… a takhle před matkou? Musel by se na tebe podívat doktor. Šel bys do ústavu!“

Popadla kalhotky, které natáhla přes své úzké, sněhobílé hýždě. S hlasitým oddychováním nasoukala své obrovité prsy do podprsenky. Na konec přes hlavu přetáhla šaty. Formálně se vzhlédla v zrcadle a rutině prohrábla rukou vlhké vlasy. Naklonila se do boxu sprchy. Dvě vteřiny trvalo, nežli se její zrak zorientoval a sklouzl do kouta, kde v podřepu seděl schoulený Péťa.

„Tak se polepši, Petře! Vidíš, jak dobře vypadáš, když si čistý. O tom, jaký si čuně otcovi neřeknu. A o smyšleném plivanci také ne. Nebo, ty se mu s tím chceš pochlubit?“ Péťa zavrtěl záporně hlavou, aniž by ji pozvedl. Macecha chvíli v duchu přemítala a dívala se s pohrdáním na tu hromádku holého masa. Hodnotila, zdali se chvěje pláčem nebo chladem. Přistoupila ke dveřím a otočila klíčem v zámku. Opatrně se rozhlédla. V podvečerním světle osvícené chodby, prošla k zadnímu východu z kotelny.

Péťa zůstal sám. V zadku ho pálilo, ale přes všechen hnus cítil zvláštní pocit tělesného uvolnění. Byl pokořený a ubohý. Byl něčím jiným. Stal se „věcí!“

Už slyšel od zkušenějších kluků, že vzájemným dotykům žen a mužů, se říká LÁSKA. Vůbec ho nikdy nenapadlo, že ta láska, kterou právě teď dotyky zažil, by takhle mohla vypadat? Že tam nemusí být pusinky a hlazení? A co je to ten „buzerant?“ O jakém ústavu to máma mluvila?

Otočil kohoutky vodovodní baterie.

Voda ze sprchy chrčela do ticha, které neodpovídalo!