Jak jsme začali lyžovat

Anotace: vzpomínky na naše lyžařské začátky z roku 2007/8

Všechno začalo rozvodem našeho syna. Byli jsme z toho, jak už to bývá smutní, ale pak jsme si řekli, že by bylo dobře, abychom s ním, vnučkami a pejskem Lukem byli na vánoce všichni pohromadě, nejlépe někde v přírodě. Jelikož u nás hlásili všude déšť a mlhy, vyrazili jsme do rakouského střediska Hinterstoder, který jsme znali z  letních výletů. Okolní hory tam vypínají své špičaté štíty až k nebi v čele s velkým Prielem. Příjezdová silnička se klikatí úzkou soutěskou okolo divoké říčky a hradba hor tam nepustí mlhu z údolí. Naše předpoklady nás nezklamaly a po příjezdu jsme se kochali nádhernou zimní atmosférou a zasněženými horami. Holkám jsme vzali lyže, aby zkusily obloučky na sněhu. Po prvním dnu, kdy to vypadalo beznadějně, se nějak zmátořily a druhý den už jezdily na laně a sjížděly kopeček. My na ně koukali, sbírali je a podupávali ve sněhu, který byl krásně urolbovaný. Lyžaři okolo nás vždycky profičeli a připadalo nám, že nás tak trochu litují, že neumíme lyžovat. Přesto jsme si užili krásné dny a po návratu jsme vzpomínali, jaká tam byla pohodová atmosféra. Večer jsme při vínku koukali do plamínků v kamnech a plánovali, co podnikneme dalšího. Oba nás trochu štvalo, že jsme takoví „zaprdění“ a neumíme taky lyžovat. Oživilo by nám to zimní plískanice ve městě, kdy není moc co podnikat. Vínko nám dodalo kuráže a rozhodli jsme se, že to taky zkusíme. Byl to nápad vcelku odvážný, protože jsme lyžovali jen jako děti na vesnických kopečcích a školní lyžařský výcvik byl spíš trápení. Od té doby uplynulo pár desítek let a tak už jsme nezapadali mezi nadějné lyžařské hvězdy. Nejvíc nás ale motivovali starší lyžaři v Rakousku, kde se nikdo nepozastavuje nad jejich pokročilejším věkem.

Druhý den jsme se sebrali a jeli na Svratouch ve žďárských vrších, kde je malá sjezdovka s vlekem. Půjčili jsme si lyže a začal nám trochu tuhnout úsměv na rtech. Bez jakýchkoliv znalostí jsme dostali lyže, co byly k mání a moje slalomky dopředu vylučovaly snadné ovládání. Obsluha vleku nám to taky neulehčila, pán se choval jako největší mistr světa a divil se, jak to, že neumíme zacházet s pomou. Na podruhé se už zadařilo a já jela druhá za Milanem. Někteří vyskočili už v polovině, ale my si říkali, když už jedem, tak až nahoru. Tam ale začalo být krušno. Horní hrana a pár metrů pod ní byly ujeté do ledu, který se zužoval do úzkého koryta. To byl oříšek i pro zkušenější lyžaře a natož pro nás. Milan s heslem raději mrtvý než pokořený tam skočil a nějak to ustál. Pak už jsem ho viděla, jak se přes několik pádů blíží dolů. Mně ale ztvrdly nohy a v duchu jsem si říkala „ no to je dobrý to jsem zvědavá, jak se dostanu dolů“. Chvíli jsme pozorovala lyžaře, jak po tom ledu sjíždějí. Nezbylo nic jiného, než nasadit pluh a nějak se smýkat dolů. Samozřejmě že to skončilo pádem a ani nevím, jak jsme se dostala pod ten zrádný kopeček. Sjezdovka zblízka připomínala oraniště s vysokými muldami. Několik metrů jsem zkoušela obloučky, chvílemi balancovala a po nepočítaných pádech jsem se dostala dolů. Teď už jsme chápala, proč ostatní vyskakovali v polovině. Milan čekal, že to zapíchnu, ale když už jsme měli lyže, tak to zkusíme alespoň z poloviční trati. Stylem oblouček pád, jsme se dokonale seznámili se sjezdovkou a vymetli, co se dalo. Ostatním jsme museli připadat jako dva blázni. Přesto jsme vydrželi několik hodin a pak už jsme pomaličku dokázali snižovat množství karambolů. Odevzdali jsme lyže do půjčovny a domů jeli jako přejetý tankem. Každé místo na těle bolelo a divím se, že jsme to neodskákali nějakým zraněním. Přesto jsme byli šťastní, že jsme se odhodlali začít lyžovat. Ale o našich dalších lyžařských krůčcích až jindy.