Anotace: Jo! Zkrátka na to mám. Ženský po mě šílí a Casanova se obrací závistí v hrobě. Umím snad všechno! Vrhám se teď na literaturu... zanedlouho převálcuju i Viewegha.

 

 

Borec to tedy jsem, ale namachrovaný nikoliv. Fakt! Sem tam ulítnu, to jo. Ale to se stane i supermanům. Je mi šestačtyřicet a cítím se na vrcholu svých sil. Kdykoliv mohu excelovat, ale souhrnem náhodných potměšilostí se může stát, že můj společenský glanc povadne. Zdůrazňuji, ná-ho-dných, jak tomu bylo na konci zimy.

V mém okolí nikoho nepřekvapí, že jsem také – mimo jiné, výborným plavcem. Když podzim vyklidí břehy příměstského jezera, chodím cyklicky plavat do krytého „Aqua centra.“

Je úterý a já už v plavkách mířím k bazénu. S uspokojením zjišťuji, že v plaveckých dráhách je téměř liduprázdno a nebude mé plavání někdo brzdit.

Nastal můj okamžik! Vedle mne se objevila příchozí žena s velikýma modrýma očima a chlapeckým střihem černých vlasů. Nasazuji plavecké brýle a svižně vyskakuji na startovací blok. Než si je na hlavě srovnám, vysílám směrem k Modro-okaté svůj rošťácký úsměv, který na mě ženy zbožňují. Takticky otálím, nežli sestoupí po stupíncích do vody. Načechrávám své fitnessové svalstvo a před jejími zraky elegantně skáču šipku do vody. Vynořuji se až v polovině bazénu. Mocnými tempy mířím k obrátce. Dál již ležérně v pravidelném strojovém tempu, plavu po hladině a ukrajuji z bazénu svoji pravidelně vyměřenou dávku. U jedné z obrátek jsem se s Modro-okatou setkal a zastavil se.

„Dobrý den! Tak kolik již máte naplaváno kilometrů?“ zeptal jsem se vtipnou nadsázkou. Překvapeně na mě pohlédla a hledala slova.

„Jo táák? To ne, pane! Já plavu na relax, abych si protáhla zatuhlé tělo.

„Já se jen ptám, že bychom spolu mohli potrénovat na prestižní zdolání kanálu La Manche.“

Tlumeně se zasmála a mně došla slova ke konverzaci. Vystartoval jsem a předvedl dokonalou grácii pohybem stylu kraula.

 

Po několika obrátkách jsem si povšiml nějakého mladíka plavajícího ve vedlejší dráze. Plaval dobře – a rychle! Že dobře, to kvituji, ale že rychle? Zdálo se mi, že ten frajírek je nějak soutěživý a chtěl si to zřejmě se mnou rozdat? „Tak pojď, ty sardinko!“, řekl jsem si v duchu. Nasadil jsem žraločí tempo a mocně ho dotahoval. Konečně jsem byl s ním na jedné úrovni a dostávám se do čela. On mne ale zaregistroval a vzal to jako prestižní záležitost. Přidal také! Fantasta nevěděl, co jsem za borce a že to nemohu nechat jen tak. Zvyšuji své tempo na plné obrátky. Oba doslova letíme po hladině. Mé svalnaté tělo jede na plný výkon. Můj trup rotuje jak turbína a žene mě vpřed. Držel se jako klíště. Nastávající obrátky jsme dohmátli současně. V hlavě mě hučelo. Vydávám ze sebe úplně vše! Na další obrátce získávám nepatrný náskok. Bylo na čase, protože už jsem „jel na rezervu“ svých sil. No hurá! Po další délce bazénu získávám metrový náskok, který postupem doby stále zvyšuji. Pro jistotu jsem udělal ještě jeden bazén.

Po chvíli ten frajírek dorazil také. Tohle si nemohu nechat ujít. Vychutnat si výraz poraženého. S pokorou, jak pohlédne vítězi do tváře. Zadýchaně opravdu pohlédl. Hruď se mi nadýmá pýchou… Jo, jo. Ten výraz tam byl, super! Poté pozvedl obočí, ramena a pokýval hlavou. Jsem borec a na mne jen tak někdo nemá. Věděl to!

Proletěl jsem zrakem po hladině bazénu. Vyhledával Modro-okatou a chtěl se ujistit, zda ten můj brilantní výkon zahlédla? Plavala nedaleko v protisměru a mým směrem se usmála. Ha! Určitě měla v očích akcent obdivu.

„Mohl bych vás po plavání pozvat do Aqua restaurace na kafíčko?“ hlesl jsem na modro – očku, kočku. Udiveně na mě upřela pohled. Znejistěl jsem.

„Hm, tak to asi ne.“ řekla

„Tak co spolu poobědvat?“ nevzdávám to.

„No když já nevím. Nemám sebou hotovost.“ odpověděla s lehkým úsměvem.

Dobrý. Je načatá a já začal kout železo dokud… no však víte.

„Samozřejmě že vás na oběd zvu a hotovost - není problém. Víte co? Já se ponořím a než opět vypluji na hladinu, tak si to rozmyslete, jó?“ přikývla.

Ponořil jsem se a zůstal pod hladinou v časovém limitu lovce perel. Mám plíce jak měchy. Odkysličil jsem se na doraz a vyplul nad hladinu. Kočka, modro – očka, plavala šest metrů ode mně.

„Tak co, slečno. Pospolu u stolu?“

Zastavila a začala šlapat vodu. „Tak děkuji. Čas mám a beru to.“

„Super, chytla se na háček, Aqua panna.“ pokynul jsem ji a ona stejné opětovala

Plaval jsem volným tempem a pozoroval toho poučeného frajírka. Právě směřoval k žebřině výstupu z bazénu. Už jsem mu znechutil život …odchází pryč! Zachytil se madel žebříčku a podivně při výstupu karikoval. Zírám – nevěřím! Rukama se mocně přitahuje a stoupá po špruslích po jedné noze. Vysoukal se na břeh a z podlahy u madla sebral odložené berle. Srovnal je v podpaží a vydal se směrem z haly do sprch. Uf! Byl jsem zklamaný a dokonce mě to rozhodilo. Ponořil jsem hlavu pod hladinu, abych tohle neviděl. Po chvíli jsem opět vyplaval, ale hendikepovaný „soupeř“ zmizel, jen Modro-okatá rozšafně plavala na zádech. Nezbývalo než věřit, že toho mladíka s berlemi nezahlédla. To by byl korunovaný trapas!

Zatím, co jsem si v hlavě pohrával s dilema svého nerovného vítězství, uniklo mi, že „ona“ už v bazénu není! Rychle jsem opustil bazén. Musím si pospíšit, abych byl ve vestibulu u recepce dříve, nežli ona. Je pěkná a dostanu ji!

 

Chvilku jsem ve vestibulu seděl… už se objevila. Zahlédla mě! Zvolna se dala mým směrem. Po chvíli jsme seděli u stolu a prohlíželi si jídelní lístek. Předkrmem bylo mých pár skvělých bonmotů, které u ní zabraly a vyvolaly smích.

„Tak co si dáme… éé, tedy, abychom si neříkali hele. Jmenuji se Kamil.“

„A já, Renata.“

„Prima jméno, Renata.“ řekl jsem zasněně a pohladil ji po hřbetu ruky. Ona ale ruku odsunula. Dělal jsem jako by nic. Však ona se podá.

„Tak co si dáme?“ znova jsem opakoval.

„Něco, co není příliš drahé. Já jsem skromná.“

„V mé přítomnosti skromná být nemusíte.“ řekl jsem rezolutně a sjížděl špajz kartou prstem, výhradně jen všechny cenové položky. Zastavil jsem se u té nejvyšší. Svíčkové řezy s brusinkami. To je ono!

„Dáme si svíčkové řezy? Dávám si je zde často… zalhal jsem.“

„Nějak příliš drahé, ne? Ale jím to, kdo by takovou delikatesu nejedl?“

Nasadil jsem flegmatický výraz a zavolal na číšníka.

„Dáte si k tomu aperitiv.“ zeptal se po objednávce.

„Samozřejmě! Jaký si dáme, Renatko?“

„Máte Martini?“ špitla k číšníkovi

„Samozřejmě! Hned bude u vás.“

 

Svíčkové řezy byly skvělé. Po Irské kávě Renata přitakala, že Martini miluje… objednal jsem ho repete.

Společnice byly skvělá! Když jsem ji perlil celý svůj repertoár fórů, občas mrkla do mobilu, dotkla se klávesnice a cosi do něho zabrebentila.

„ Pospícháte, Renátko?“ nedalo mi.

„Ale kde že. Ještě chvilinku pobudem.“

„To je super!“ řekl jsem a ona poprosila, zdali by si mohla ještě objednat šlehačkový pohár s jahodami.

„No jasný, zlatíčko.“ mrknul jsem na ni a objednal jednu porci.

„A vy si nedáte, Kamilku?“

„Já ne. Trošku jsem přibral.“ řekl jsem s pousmáním. Ale v tom to nebylo. Začala mi hlavě pracovat kalkulačka, jestli mi na útratu budou stačit peníze?

Renatce zazvonil mobil. Cosi do něho zašveholila. Vzhledla ke mně provinile omluvným úsměvem.

„Volal mi manžel. Už je doma z práce a večer jdeme na koncert. Před Plaveckou halou na mě čeká taxi… mám zpoždění a pěšky bych už nestihla. Omlouvám se – je mi to trapné. Ale nepůjčil byste mi alespoň stovku? Něco mám, ale nevím, zda to bude na taxi stačit“

„No jistě. Není problém, Renatko.“ zalovil jsem v peněžence a položil před ní na stůl dvou stovku.            

„Jé, Díky moc, Kamilku. A taky za hezké odpoledne.“

Vstala a kvapem sebrala peníze. Letmo mi podala ruku. Naklonil jsem se k polibku na tvář, ale odvrátila ji. Byl jsem v rozpacích.

„Tak nashledanou, už musím… Jen seďte!“ vzala si kabátek z věšáku. Aniž by jej oblékla na sebe, kvapně zamířila k východu. Zmizela, jak přelud!

 

Zůstal jsem se špatnou náladou sám. Ani jsem si neřekl o číslo na její mobil. Ani v tom fofru si nedomluvil rande. K tomu má doma starýho. Sakra, sakra!

Zavolal jsem na číšníka, že zaplatím.

„Tak to máme…“ sečetl a houkl po mě cifru devíti set a třicet pěti korun. Ulevilo se mi. Měl jsem akorát devět set padesát.

„To je dobrý.“ řekl jsem po zaplacení. Číšník zaváhal.

„No dobré to není.“ procedil mezi zuby a podsunul mi účet pod nos.

„Povídám devět set sedmdesát pět korun, pane.“ cože? Tak tohle mě rozhodilo!

Zalovil jsem po kapsách a hledal drobné.

„Já vám rozuměl devět set třicet pět.“ zaúpěl jsem a zmatečně prohmatával kapsy. Nakonec se mi zadařilo a dvacet čtyři korun vyhrabal.

„Tu korunu tady budu viset. Ale chodím sem často a určitě to srovnám.“ pohledl jsem prosebně na kasírujícího, který nasadil potměšilý výraz.

„No jistě. Jsem vám k službám, pane.“ jo, jo. Všiml jsem si dobře, toho vrčivého důrazu na slovo PANE!

Hergot, to byl ale dnes kauf! Kdo ví, jestli to není vyčůraná příživnice nebo herečka, která na mě hrála hlavní roli? Peníze fuč a baba se vypařila. Nemám ani na autobus. Abych teď šel domů, čtyři kilometry pěšky.

Vyšel jsem z restaurace ven a dal se příkrou ulicí k domovu.

Začalo předjaří a venku bylo sychravo. Zimomřivě jsem se zahalil do svetru a srovnal na rameni sportovní kabelu. Začalo drobně pršet. Pohodil jsem hlavou.

Ale co. Jsem přece borec, a pozítří to tady zase v Aqua centru rozjedu! Čeká na mě sauna.