Milionář je taky jenom člověk

Anotace: Dolík v březovém háji, do kterého jsem zalézal a snil své klukovské plány, jsem sotva našel – a „je mi malý.“

Milionář je taky jenom člověk

Proč se do téhle země občas vracím, to bych opravdu rád věděl. Odešel jsem přece před čtyřiceti lety, už i ta řeč se mi těžko vyslovuje, dalo by se říct, že Amerika je můj domov, mám tam rodinu a přátele.

Tedy přátel mám dost málo, upřímně řečeno. A snad neřeknete, že jsem snob, když přiznám, že moji kamarádi jsou taky členy klubu milionářů jako já.

To máte tak. Já si třeba chci popovídat s obyčejným člověkem, tak normálně, o životě. Čekám, zatímco mi ten muž v montérkách myje můj CADILLAC, je mi teskno, tak se zeptám: „Máte rodinu?“ „Ano, pane,“ odpoví uctivě, a snaží se tím víc, aby dostal tuzéra. „A co žena,“ povzbuzuju ho, „je hodná a hezká?“ Trochu zaváhá, pak řekne: „Ano, pane.“ „A děti, děti máte taky?“ Vzhlédne na mě udiveně, jako bych spad z měsíce. „Ne, pane,“ řekne konečně, a usilovně drhne palubní desku.

Tak poodejdu, zapálím si dýmku a mlčím. Spropitné dostane, uctivě salutuje, já jedu dál.

Krajina, kterou míjím, je mi známá. Tak důvěrně známá, až mě to bere za srdce. Mám tady pár míst svého dětství, ale už se jim vyhýbám.

Dolík v březovém háji, do kterého jsem zalézal a snil své klukovské plány, jsem sotva našel – a „je mi malý.“ Náhodnému pozorovateli by musela být směšná moje prošedivělá hlava, vykukující za pařezem, který tam ostatně dřív nebyl. Jo – ten nejkrásnější strom, co jsem ho tak miloval, je pryč. Houští povyrostlo do nečekané výšky, ba ne, nikde už se neschováš. A ještě sem si umazal kalhoty. Jsem to starý blázen! Jak teď půjdu mezi lidi? Potřebuju zajet do obchodního domu pro hořkou čokoládu. To je artikl, co u nás není, moc dobrá věc. Dcera ji miluje.

Bože, to je tlačenice! Jako by byl konec světa! Do člověka strkají, otírají se o něj – jak já tohle nesnáším! Kdepak, jdu pryč! Tu čokoládu kopím někde jinde. Tak tomuhle už jsem opravdu odvykl.

Zajímalo by mě, jestli moje malá slečna bude mít ještě i letos z té čokolády radost. Povyrostla, kdoví, zda na tom není jako já. Já už vlastně nemám radost z žádného dárku.Všechno, co chci, si můžu koupit. Všecko už mám, a tak vlastně vůbec po ničem netoužím.

Naposled mě snad potěšilo pár kresbiček, které mi věnovala nějaká žena. Byla na nich vyobrazena sama – a tím, že mi darovala svou podobu, se jí pro sebe zbavila. U žen si nejsem nikdy jistý, ale považoval jsem to za projev náklonnosti.

Co se žen týče, nebudu si jistý nikdy. Získávám je velmi snadno. Získám každou, kterou se mi zachce, a pak jsem zklamaný. Zjistím, že co jsme se spolu vyspali, už si nemáme co říct.

Ta žena, co mi dala ty kresbičky, se mě potměšile otázala, zda bych si to s ženami neměl nejdřív vyříkat, a pak s nimi teprve spát. Prý má dojem, že volím opačný postup.

Když o tom tak přemýšlím, měla možná pravdu. Já ale pro byznys nemám na dlouhé řeči čas.

Ke všemu, co podnikám, potřebuju blesková rozhodnutí. Na dlouhé rozmýšlení se doplácí ztrátou. Já poslouchám svou intuici. Někdy i tak dojde ke ztrátě, ale při celkové bilanci zjišťujete, že rychlým rozhodnutím ztratíte méně, než kdybyste dlouho uvažovali. Protože mezitím vám někdo jiný vyfoukne vaši myšlenku.

Jestli si myslíte, že jsem cynik, jste na omylu. Já jsem ke svým milionům přišel během těch let, co jsem přejel přes oceán. Vaši hoši tady v české zemi se mi smějou, jaký jsem břídil. Oni mají svůj majetek za dva měsíce, nejpozději za půl roku, a to tady, u nás doma. Musí prý jít na to člověk šikovně.

No – nejsou tu všichni takoví. Hrozně se užírám kvůli příteli z dětství, který se mě ostýchal požádat o pomoc, když jeho žena onemocněla rakovinou. I když měl na mě spojení. Pro mě by to byla maličkost dostat ji k nám do Států a zaplatit jí špičkové doktory. Teď je ta jeho žena mrtvá a já ani nemám odvahu vynadat mu, jaký je trouba.

Jo – vrátím se zas co nejdřív domů. Jako každý rok naložím dcerku do svého soukromého letadla a vydáme se na dalekou cestu do severní Kanady. Jezdíme si tam každoročně pro vánoční stromeček do panenské přírody. Budeme si cestou povídat. Já zas trochu omládnu z její svěžesti. A z toho, že mi třeba prozradí, jaké je to její tajné oblíbené místo. Ona z něj za pár let nejspíš bude taky zklamaná jako já z úžlabinky v březovém háji, ale na malou chvilku mě kouzlem pronese proti směru času zpátky do mého dolíku, jaký byl tenkrát, kdysi dávno.