Anotace: Cestou dívčí myslí. Míti vedle sebe charizmatický a sebevědomí vzor, který "se vždy vyzná" může být inspirující. Ale...

                                                                  

                                                                    

Tak tento zářijový den se vydařil! Babí léto v plném proudu. Už pobledlými listy lip prosvěcovaly dopolední paprsky na čtveřici stolků předzahrádky jedné městské restaurace. Zpoza rohu ulice, která se vinula pod dohledem renesančních činžovních domu, se objevily dvě dlouhovlasé dívky. Letargicky spolu vykračovaly a zíraly do mobilů.

„Barčo. Nedáme spolu kapučíno?“ řekla jedna z dvojice a pokynula rukou směrem k restaurantu.

„Jó, klidně! Mám ještě čtyři pětky času. To bych zvládla. Ale dáme venku, na terase, abychom daly cígo.“ řekla její kamarádka. Spolu vstoupily na předzahrádku a vyhlížely volné místo.

„Tý vole! Všude obsazeno.“

„Kam zíráš, Báro? Tamhle je volný flek.

„Nojó, ale je tam cedule reservé.“

„Hm, sakra!“ zahučela Klára – rozhlédla se, obrátila se k hostům zady. Reservační lístek rychlým pohybem ruky zmizel ze stolu v kabelce.

„A máme to, kočko, vý řé šé ný!“ řekla, a významně na kolegyni zamrkala. Spolu potom usedly a pohledem sjížděly kolem sedící hosty.

„Co když nás támhle ten pingl odsud vyhodí!“ prohodila Barča a vytáhla z krabičky dvě cigarety. Přicvrkla jednu sousedce. Zapálily si.

„Prosím tebe, takový ucho? Toho zmáknu jedním svým okem křehké laně. Neplaš!“

„Hm a každá jednou cuckou, co?“ zasmála se Bára a nonšalantně vypustila z úst oblak cigaretového dýmu.

„Ucho“ právě míjelo s poloprázdným tácem jejich stůl. Klára Barče rukou zavadila o koleno.

„Pane vrchní, prosím, mohly bychom rychle dostat dvě laté?“ řekla s úsměvem a prosebně sepnutýma rukama. „Máme na spěch, prosííím!“

Pingl v běhu trochu zabalancoval a pohledem znejistěl.

„Ano, jistě! Hned to bude“ zakoktal, a před svůdnými pohledy bleskem zmizel dveřmi do restaurace.

„Viděla si ho? Chlapi jsou v podstatě úplně jednoduchý. Ty pitomečky, když budeš chytrá, dostaneš na svůj bezbranný úsměv a figuru. Zakroutíš prdelkou…“

Barča sdílně přikývla. Zhluboka opět potáhla z cigarety a odklepla si do popelníku.

„A jak žiješ? A co ten tvůj „Krasoň“, mhm, Libor?“ zeptala se Bára s jemnou ironií.

„Tak o tom volovi mi ani nemluv! Měli jsme u divadla spolu spicha a já, kráva, kvůli němu na sobě skoro tři hoďky dřu před zrcadlem! A on? Milostpán si nakonec nepřišel. V tý chvíli bych mu dala pěstí! Žhavím mobil jako blbka… obsazeno. Volám potom ještě dvakrát… a furt obsazeno. Já myslela, že mi z toho trefí. Asi s nějakou medoval, parchant!“

Objevil se pingl a postavil před ně objednané. Pokusil se o úsměv, ale když zahlédl Klářinu nasupenou tvář, která ho ignorovala, stáhnul koutky úst a odvrátil se.

Barboře zazvonil mobil! „To je Dan!“ řekla Kláře významně.

„Ahojky, Daníčku.“ zacukrovala a s úsměvem soustředěně naslouchala. „Hm, no, no. Jasný, mhm, jo. No jasnačka! Do dvou pětek tam budu. Cože? No jedna pětka, deset minut-přece. To nevíš, neznáš? Mhm, jo. Tak zatím páčko, Daněčku.

„Ty už chceš jít na rande? Hoď na něho bobek! Přijde zítra, nebo jindy. No? Zavolej na opáčko a vymluv se! Třeba náá… Třeba, že si zapomněla, že máš odpoledne anglinu. Nevzpomněla sis, nó.“

„To je uhozený, Kláro. Naštve se.“

„Uhozený, neuhozený. To je šuma fuk! Přece mi nezkazíš odpoledne. Vždyť je nám fajn.“ Řekla podrážděně. Uchopila Barčin mobil a vložila jí ho do dlaně. Barča se chvíli bránila, váhala, ale nakonec Danovi zavolala!

„No vidíš. Ani to nebolelo, Báro!“ řekla Klára a euforicky dlaní plácla o stůl.

„To je vynález, ten mobil. Takovej flexibilní a rychlej. Jednou se rozhodneš, za minutu zrušíš! Vše podle nálady a momentálních svých potřeb. Rychle zkrátka slíbíš a rychle zase odvoláš… a mrzí mě to a blá, blá, blá.“

Barča zakrývala rozpaky. Pádlujíc brčkem ve vysoké hladině laté pozorovala, jak se ke dnu hroutí bílé mléko.

„Ale víš…“

„Hele! Mě už skřípe v hlavě z toho tvého ale, ale! Buď trochu mrcha! Nebo si myslíš, že ti volové jsou jíní? Tůhle, naivko.“ řekla s patosem. „A tady je to jádro pudla!“ dodala a odměnila se úsměvem nad svým trefným přirovnáním s právě okolo nich pobíhajícím bílým Pudlem.

 

„Vety, Vety!“ volal z okna protějšího domu jakýsi muž.

„To asi volá na toho pudla, který se jmenuje Vety?“ dávala si do souvislosti Bára.

Ulicí zaburácel takt motocyklu a rychle se blížil k restauraci.

„Tejo! To je strojovna. Koukni, Barčo! Takový jezdce miluju, co to kočírujou.“ zvolala nadšené a zprudka na jezdce zamávala.

Bára zpozorněla a vteřinou jí hrklo, že tu motorku přece zná! Pod stolkem vyběhl pudlík. Dal se směrem přes silnici k dotyčnému jeho pánovi, který za oknem zpozorněl. Bára u vytržení sledovala jezdce, který k nim otočil hlavu v přilbě. Události nabývaly rychlého spádu. Motocykl se pojednou smýkl a „zaplaval“ po silnici. Ozval se pronikavý psí skřek. Stroj se prudce naklonil a narazil bokem na kmen lípy! Motor se dostal do obrátek a stroj se sesul po kmeni na asfalt souběžného chodníku. Hluk i motor pojednou utichl.

 

Nejrychleji zareagoval mladý číšník. Pohodil tác na nejbližší stolek a běžel přes ulici k nehybně ležící postavě v přilbě. Cestou míjel na silnici nebohého přejetého psa s vyplazeným jazykem. Barbora a Klára, která stále měla v úžasu ruku pozvednutou k pozdravu, seděly nehybně a v šoku!

„Ty vole! Vidělas to… tu hrůzu?“ vyjekla Klára a konečně stáhla ruku dolů. Bára jí se strnulým výrazem ve tváři nevnímala.

K nehodě se počali sbíhat okolní lidé! Pohotový číšník vyprošťoval z helmy řidičovu hlavu. Bylo vidět, že první pomoc zvládá a nechybí mu duchapřítomnost. Vedle něho, neznámý muž s ženou, se snažily nadzvednout těžký kolos rámu stroje, aby vyprostily řidičovo zaklíněnou nohu. Další přibíhající dáma pohotově volala záchranku! Tělo bylo uvolněno! Helma s hlavy sejmuta a objevila se blonďatá hlava muže. Číšník si prohlížel jeho zorničky a kontroloval tep krční tepny.

Klára uchopila Báru za ruku, popadla svoji kabelku a vstala ze židle. Když ale ona si ruku vymanila, tak se sama poklusem rozeběhla k nehodě. Zvědavců okolo havárie stále přibývalo. Nakonec sinalá Bára vstala a vydala se po chvíli k davu za Klárou. Přišla na místo právě ve chvíli, když se číšník u těla právě napřímil a rozhodil rukama. Bára se strnule dívala do tváře mladého chlapce. Tušila to! Věděla to! Už podle toho zatraceného motocyklu. Danova Ymahy! Pomalu zvedala hlavu a zadívala se číšníkovi do tváře. Ten potichu řekl.

„Není mu pomoci. Je mrtvý! Zřejmě si zlomil vaz…

V dálce se ozvalo houkání sanity. Báře se podlomily nohy a zavrávorala.

„Ježíši, Báro!“ vyhrkla Klára „vydrž, stůj!“ rukama si šmátrala v kabelce a pohotově vysunula balenou vodu. Otevřela ji a chrstla vodu kamarádce do obličeje. Účinek byl okamžitý a ona zalapala po dechu.

„Barýý, no ták. To tě fakt vzalo! Konejšila ji a malíkem se jí snažila odstranit mokrý pramínek vlasů, které jí zplihle křižoval tvář.

Mezi tím záchranáři dorazili k oběti nehody a zjišťovali stav postiženého.

„To je Dan, Kláro!“ tiše zaúpěla.

„Dan! Hm… Jo, Dan? Cože? Panebože. To je hrozný!“ empaticky zareagovala a začala si hryzat nekontrolovaně kloub ukazováčku. To je fakt děsný, chudák. Ale… ale to máš štěstí, že si s ním nejela a byla se mnou.

Lékař zrovna kolegovy ze záchranky dával najevo… exitus!

Báře spontánně vytryskly slzy. Zbořila si pěsti do tváří. Ohnula se mírně v pase a pootočila se ke Kláře. Vykřikla tak silně, až vyděsila celé okolí.

„Ale? Ale? Drž už tu hubu, ty blbko!“