Bílý šum

Bílý šum

Anotace: Krátká povídka z pohledu člověka znechuceného společností, životem a sám sebou, člověka, který hledá štěstí v zapomnění. Feedback je podporován a vítán :)

Začalo to jako chyba. Sedím na parapetu, plastovej rám okenice mě tlačí do zad, jedna noha mi visí dolů, do ulice plný stínů, který se tváří jako lidi. Skrz díru v ponožce s nápisem „Star Wars“ cítím chlad, kterej prostupuje celý moje tělo, rozpíná se, dostává se do každičký jeho části. Nevnímám to. Už je to dlouho od doby, co jsem něco vnímal, co jsem chtěl něco vnímat. Moje oči směřujou dolů, doopravdy se ale dívám někam jinam. Hlavou mi proplouvá poslední dekáda mýho života. Na povrch vyplouvají neutříděný, neseřazený vzpomínky. Sedím u kámoše na gauči, piju hnusnou atrapu vína s bublinkama, jsem ale šťastnej. Než se rozkoukám, ležím vedle první lásky, po prvním sexu a jsem zklamanej. Tohle je to, o čem všichni tak básnili? I tak..krásně voní. Z malýho autíčka stoupá kouř, slyším křik, někdo je vevnitř a nemůže ven. Udělám krok dopředu a padám do svýho prvního auta. Sedám do něj s krásnou vzpomínkou, cítím se zase volnej. Z rádia mi Bowie vypráví něco o astronautovi. Chci to zesílit, jenže místo knoflíku rádia držím v ruce vysílačku. Někdo na mě křičí. Neslyším. Dívám se na nebe plný červánků, v ruce držím cigáro, na očích mám fialový brýle – obloha má krásnej odstín růžový a já cítím klid. Zamžourám. Jsem skrčenej za dveřma a slyším hádku, venku je sníh, na okně září a poblikává bílá hvězda, z jednoho cípu trčí úzkej kabel černý barvy a ztrácí se ve tmě. Moje malá sestra spí vedle. Sedím tam a z očí mi kapou slzy. Rozumím, říkám polohlasně. Hřbetem ruky si utírám slzu a najednou..piju hnusnou atrapu vína s bublinkama. A zase znovu.

Unáší mě lavina hořkosti a zklamání, padám skrze oko bouře, před sebou vidím..nic. Z místnosti po mojí levici slyším o šachovým turnaji v Bangkoku. Chvíli se zaposlouchám, jako kdybych tu písničku neslyšel už minimálně tisíckrát. Při refrénu se hudba pomalu vytrácí, nahrazuje jí bílej prostor okolo, prostor, ve kterým se vznáším. Ze všeho nejvíc to připomíná to šumění, který člověk vídal u starý televize, do který zrovna špatně zapojil kabel od Playstationu. Znechuceně a s despektem plivu dolů na chodník. Chvíli se dívám na krabičku cigár, který držím v levačce, jenom abych je zase strčil do kapsy. Takhle ne, říkám si. Pomalu vstávám, trmácím se bytem, kterej je vyplněnej bílým šumem, šumem, kterej vdechuju, slyším, cítím jeho nechuť na špičce jazyka. Oblíkám si první bundu, kterou vidím. V mysli se vynoří vzpomínka na to, jak v záchvatu vzteku vyhazuju růže, který jsem koupil kdysi dávno a dívám se směrem ke dveřím, který se pro mě už nikdy neotevřou. S povzdechem v kapse nahmatám malou, měkkou krabičku s červeným logem, vytáhnu ji a pravou rukou do ní zespod klepnu. Z krabičky, jako už tolikrát, vyskočí jedna zkrácená cigareta, kterou si dávám do pusy. Chvíli ji držím na spodním rtu, hýbu s ní nahoru a dolů, zatímco v kapse hledám zapalovač. Nenahmatám ho. Rozhlídnu se okolo a chvilku jsem překvapenej, kde to vlastně jsem. Stojím uprostřed ulice plný lidí, přesto ale sám. Opodál vidím postaršího chlápka s prošedlým plnovousem, kterej drží v ruce cigáro. Jdu k němu. Opírá se o roh baráku, na sobě má pomačkaný a špinavý oblečení. Když jsem dost blízko, podívá se na mě. Všímám si detailů jeho obličeje, vidím vrásky pod očima a v očích..bílej šum. Posunkem se ho ptám, jestli mi nepřipálí. Vytahuje zapalovač a podává mi ho. Celou tu dobu se mi dívá do očí, já se ale dívám skrze něj. Zapaluju koneček cigarety a s kývnutím hlavou mu zapalovač vracím bez toho, aniž bych mu věnoval jeden jedinej další pohled. Do plic vdechuju chladnej vzduch smísenej s kouřem a pokračuju v cestě.

Než se dokouřím k filtru, stojím před barem, u kterýho mám spoustu vzpomínek na to, jak do něj vcházím, ale žádnou, která by se vázala k odchodu. Sahám na kliku a přemýšlím, kolik takových jako já už těma dveřma prošlo, co tam hledali a co opravdu našli. Zatáhnu a okamžitě mě ohluší nějakej popovej hit, kterýmu nerozumím o nic víc než lidem okolo. Scházím dolů a o chvíli později dosedám na tu vysokou židli s čalouněným podsedákem, ze který tě bolej záda, tobě to je ale šumák. Na židli, která je zastrčená v samým rohu, na konci baru, přesně tam, kde si tě nikdo nevšimne. Periferně vnímám všechny ty stíny, který přišly naivně hledat štěstí na dně lahve a v náručí člověka tak plochýho, že ráno si pravděpodobně ani nebudeš pamatovat jméno a kterej se, mezitím co budeš do hajzlu zvracet poslední zbytky důstojnosti, v tichosti obleče a zdrhne bez rozloučení. Mávnu na barmana, jako už tolikrát a za chvíli mi před očima přistane trojitá vodka s džusem. Jako pokaždý se zeptá „Klasika?“ Polohlasně zabručím. Po chvíli si od něj kupuju sirky. Zase nahmatám v kapse krabičku a tím nacvičeným pohybem si beru cigaretu. V tu chvíli si připadám jako detektiv z nějakýho noirovýho filmu, chvíli nad tou myšlenkou rozjímám. V okamžiku ji zahodím společně s teď už vyhořelou sirkou do popelníku, kterej se mi objevil vedle drinku, stejně snadno, jako lidi zahazujou svý svědomí. Piju drink a hnusná pachuť špatný vodky mi drásá útroby. Konejším se tím, že to za chvíli už nebudu vnímat. Vytahuju z náprsní kapsy zápisník a propisku, pokládám je vedle popelníku a chvíli na ně jenom tak civím. Pak se rozhlídnu okolo a znovu se mi chce zvracet. Zapaluju si další cigáro a objednávám další drink. Kulisa okolo začíná ztrácet na ostrosti, stejně tak ale o něco ustupuje ten bílej šum. Hltavě vypiju dalšího otupovače a objednám si pro jistotu rovnou dva. Do hlavy se mi zarazí hřebíky. Začínám se usmívat. Z velký dálky, možná z jinýho života, se ozývá směsice zvuků, který všechny splývaj v jednu táhlou, neurčitou a příjemnou melodii. Otevírám zápisník, do ruky beru nonšalantně pero. Skrze něj přenáším na papír svoji duši, místo inkoustu píšu krví ze svýho srdce, zvracím svoje pohrdání, beznaděj a smutek, vzpomínky a naději. Vedle mě je celej večer prázdný místo, ostatně stejně jako v mým srdci.

Přestávám psát, abych se napil a zapálil si stou cigaretu toho večera. Když zamyšleně tápu po sirkách, koutkem oka zahlídnu, jak si někdo sedá na prázdnou barovou židli vedle mě. Nevěnuju tomu moc pozornosti, dokud se mě nezeptá, jestli bych jí nemohl taky připálit. S nezájmem přisouvám sirky a pokračuju ve psaní, dokud neucítím, jak se mi její pohled vpaluje do spánku. Ptá se mě, co si to tam píšu. Odpovídám, že jsem policajt a že si zapisuju lidi, který potom zavřu, protože mě serou. Debilně se směje. Aniž bych se na ni podíval, objednávám si další dvě trojitý vodky. Ptá se mě, jestli jí taky něco neobjednám. Znechuceně říkám ne. Doufám, že se zvedne a nechá mě na na pokoji. Ona to ale neudělá a upřeně mě pozoruje dál. Koutkem oka vidím, že něco říká, obsah ale nevnímám. Do hlavy se mi zaráží další hřeby a já si v hlavě zpívám text Ukolébavky od Kryla. Sáhne mi na rameno a tím mě vytrhne z blaženýho nevědomí. Poprvý se jí dívám do očí a v přítmí baru, v odlesku levnejch neonovejch světýlek z Obi za pár korun, vidím..smysl? Hloubku? Dávám se s ní do řeči a mezitím do sebe zatloukám další hřebíky. Čas se ztrácí v mlze, stejně jako vzpomínky, je mi dobře. Svět mizí v chaotický spleti vizuálních a pocitovejch vjemů. Vnímám koženkový sedačky taxíku a ulepenou rukojeť výtahu v nějakým zaplivaným činžáku bůhvíkde. Chutná jako cigarety a její vlasy smrdí jako levná whisky. Bere mě za ruku a táhne do ložnice, kde se čas ztrácí v zoufalým objetí při hledání něčeho, co tam nikdy být nemůže. Lžeme si navzájem, šeptáme si do uší věci, který zoufale chceme slyšet od někoho jinýho a někdy jindy. Je konec. Leží mi na hrudníku a oddechuje, skrze okno mě na tváři lechtají první sluneční paprsky. Podívám se jí do očí a teď, ve světle, konečně vidím pravdu, tu hnusnou pravdu, kterou jsem předtím odmítal. V těch očích nevidím nic. Zvedá se a odchází, nejspíš zvracet poslední zbytečky důstojnosti. Vstávám, natahuju si děravý ponožky s nápisem „Star Wars“, zavírám za sebou dveře. Někdy po cestě mi dochází, že si nepamatuju její jméno. Znechuceně si odplivnu.

Autor WhiteNoise, 18.01.2021
Přečteno 62x
Tipy 2
Poslední tipující: OpilyJohn, mkinka
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Supeeer!

25.01.2021 19:41:02 | OpilyJohn

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter