Je mi 50!

Je mi 50!

  Pane Bože, tak už je to tady! Je mi padesát! Vstávám a zatím nic zvláštního nepozoruji. To, že mě bolí v zádech a jsem ztuhlá jak „štolverk“ to je zcela normální stav.

 „ Dáme kafe a uvidíme“ říkám si plná optimismu a vylézám (opravdu se to jinak nazvat nedáJ) z postele. Zaliju vřící vodou voňavou kávou a čekám … Na co vlastně ? Na to, že až kávu vypiju, budu se zase cítit jako člověk. Ale budu se tak vůbec ještě cítit ? Co když od padesátky to už nehrozí? Co když mi ani káva nepomůže rozproudit mou starou (padesátiletou) krev v mém stejně starém těle? Nezbývá, než doufat…

  Hm…, tak přece jen to zabírá, začínám ŽÍT s posledním douškem kávy. Chuť měla dnes takovou zvláštní…Snad ji manžel nekoupil v konzumu od Žida! :-) Po půl hodině ještě žiju, takže vidím, že mi dal ještě šanci.

  Tak teď druhý, ještě těžší úkol dnešního dne. (první bylo samozřejmě to vstávání)..Takže : jít k zrcadlu, podívat se do něj a udělat ze sebe člověka, kterému je dovoleno jít mezi ostatní lidi. Bojím se…co když od teď…to bude ještě horší než do teď? Posilním se na to panákem griotky (radši dvěma) a jdu na to, očekávajíc v zrcadle „tu hrůzu“. Uf! Poznávám se! To mne snad poznají i ostatní! To je úleva…

  Pouštím se do podrobnějšího zkoumání své tváře. (Mám odvahu, co ?) Ale žádné nové vrásky (staré jsou tam samozřejmě furt) ani z očí vyvěrající příval moudrosti ani oduševnělý výraz padesátnice jsem nezahlédla.   

  Naopak, vypadá to, že moje dlouhá léta trvající puberta z mé tváře nevymizela ani dnes! Dva nové uhry! No to snad není možný!!

  Nalévám si dalšího panáka, abych to lépe zpracovala. No to mi ten první den padesátého roku pěkně začíná…. :-)