Čekání na slunovrat

Anotace: Náhlá vzpomínka propojující jednu osobnost ve dvou různých časech.

Noční obloha jí připomíná tarantuli, jež se tiše dere skrz zbytky denního světla. Pevný vítr krade stromům poslední listy, které se nedokáží bránit. Zavírá před zimou dveře. Sundává ze sebe dvouřadý kabát, rozsvěcí lampičku. Do nosu ji udeří vůně máty, jež pravidelně obměňuje v petrolejové lampě.
Připraví si večeři, jen polévku, žaludek má stažený. Zapálí všech třicet svíček ve svém bytě. Na chvíli si zavolá se synem, který žije se svojí přítelkyní v Praze. Zastaví se u okna, aby po pár momentech nad nelítostným počasím zatřásla hlavou. Nenávidí listopad a všechny nálady, které se kradou do domů zpod netěsněných oken.
Začte se do detektivky od Agathy Christie, ale její myšlenky se kutálí hlavou tak sveřepě, že se nakonec ztratí v stránkách. Zaklapne knihu. Ale co teď? Hodiny ukazují teprve osm hodin.
Probere svoji sbírku vinylových desek. Najde mezi nimi Love Deluxe od Sade, spustí jehlu na temnou desku a první skladba se rozezní bytem. Nalije si skleničku portugalského vína. Hutná nálada v místnosti se postupně zamlžuje. Zapomíná na práci, zapomíná na bývalého manžela, zapomíná na samotu. Posadí se zpátky do čalouněné lenošky a po tváři se jí rozlije studený úsměv.
Rázem do místnosti vkročí dívka, jež netrpělivě očekává dvacáté narozeniny. Vidí ji, jak pobíhá po pokoji, na židli odhazuje už pátý kus oblečení, jež vyhodnotí jako nevhodný pro nadcházející večer. Vlasy, rovné, dosahující až k bokům, následují každý její krok. Pokuřuje cigaretu uvnitř domu, ačkoliv ví, že to dělat nemá. Cítí tolik, až emoce temperovými barvami malují po jejích lících, ale ještě neví, že to je zamilovanost.
A ona se, ve věku skoro šedesáti, objímá rukama, dotýká se suchými prsty svého bavlněného kardiganu. Slzy se kutálejí po tváři, na kterou čas začal črtat drobné rýhy. Vidí ji v černém kabátu, jak ho vítá na nádraží, nechává se vést do parku, byť mrzne. Ze všech polibků měla dojem, že levituje. Byla jako papírový drak a on ji pevným objetím držel při zemi.
Právě dopíjí první skleničku, automaticky si nalije další. Líbí se jí, jakým způsobem potlačené vzpomínky útočí na všechny smysly, líbí se jí, do jakých míst ji vedou.
Tolik obdivuje samu sebe. Sedá si k ní ve vlaku jako přízrak, vidí její elán, rovnou páteř, snové oči cestující do měst, která vlak rychle obměňuje za další, slyší její prostořekost, vášeň v rudých rtech, myslící si, že vyzrála na celý svět.
Roztříštili se, ale i přesto toto období střeží uvnitř sebe pro chvíle, kdy stála na vrcholu. Netroufala si nic takového prohlásit nahlas, ale nic od té doby se nevyrovnalo takové radosti.

- A co dělá on? Kde skončil? Myslí na mě někdy? -

Ráda by pozvala mladou dívku, naturalisticky popisující budoucnosti, kterým se určitě vyhne, na kávu, obě by si objednaly to samé a naslouchaly si. Tak ráda by se jí dotkla. I jejích kamarádek, práce v obchodě s oblečením, únikem do Budapeště, nikotinu, který vdechovala na balkoně pod hvězdami.

- To je tak dávno. -

Vidí je oba zase spolu, s těmi dlouhými polibky, filmovými objetími, jež rozráží červánky. Ráda by si zapálila cigaretu. Nebo by tak ráda zítra nasedla na vlak, koupila si lístek do Berlína nebo do Vídně, na tom nezáleží, ale ztratila by se do neznáma, a pak se vrátila zpátky jako nový člověk. Ale co teď? Zatím, se slzami v očích, které nedokáže zastavit, pozoruje velkou kuželovitou svíčku, poslední hořící, jak i ona se přibližuje ke konci. A brzy vyhoří úplně.