Vtip
Vtip
Vtip
Seděl Bohdan takhle na lavičce u městského rybníčku a v tom se začal smát. Smál se až se za břicho popadal. Smál se tak moc, že to skoro nerozdýchal. Spadl z lavičky a skutálel se do špinavé vody.
Na druhý den šel Bohdan do práce. Tak jako každý den kromě soboty, neděle a středy. Ve středy sedával v parcích a vymýšlel fórky. Ale zpět k dnešku. Bohdan na sebe hodil bílou košili, pas si ovázal koženým opaskem a vyrazil do ulic. Náplň Bohdanovy práce byla nesmírně jednoduchá. Stačilo aby přišel ráno v osm před budovu Nová naděje, zde zabral své místo u pracovního stolu a do tří odpoledne uvažoval nad možnou nadějí. Nad možnou novou nadějí. Jeho oddělení se specializovalo na naději pro děti závislé na počítačových hrách. Ale Bohdan měl tyhle děti někde.. Tuhle práci si vybral jen proto, aby mohl uvažovat nad svými fórky i v práci, nikdo na to nepřišel a dostal za to ještě zaplaceno. Bohdan si myslel, že s nimi prostě a jednoduše vyjebává. Jenže kdo by mu to měl kdy za zlé, když vás jeho vtípky vždy, ale vždy zaručeně zaskočí a pobaví.
Byla znovu středa a Bohdan opět seděl u rybníčku. Opět ho napadl nový vtip. Jenže tentokrát se nesvalil v křečích na zem, ani nelapal po ztraceném dechu, jen se pousmál a uznal, že o tenhle kousek se musí podělit se svým okolím. Bohdan tedy vstal a vydal se k první lepší oběti. Jako první si pro svůj fórek vybral postarší paní s malým psíkem. Došel až k ní a beze zbytečného slova vypustil z úst svůj vtip. Paní na Bohdana chvíli bezmyšlenkovitě hleděla a poté se beze všeho, tedy pouze s naprostou ignorací odbelhala se psíkem pryč. Bohdan tuhle reakci nečekal, ale nedělal si s tím těžkou hlavu a vydal se na lov další oběti. Přišel k poměrně mladému chlapci, tak 25 letému a pověděl mu svůj vtip. Mladík se na Bohdana okamžitě podíval se slzami v očích a ujel na kole, na kterém sem přijel. Bohdan se opět zarazil, protože tuto reakci nečekal. No nic, není ovšem čas na zbytečné troškaření, dozajista si pomyslel a šel dál. Další z náhodných lidí byla matka tlačící před sebou dvoumístný kočárek. Bohdan k dámě přikročil lehkým krokem a ze svých úst, kromě pachu mentolky, vypustil svůj vtip. Žena konečně reagovala tak jak Bohdan očekával. Nahlas se zasmála, popřála mu hezký zbytek dne a šla dál.
Když se Bohdan k večeru vracel domů, nesl sebou tašku z místního maloobchodu. Pravděpodobně v ní nesl spoustu instantních polévek, jaké měl ve zvyku obědvat a nějaké to ovocné pití. Po cestě na trolejbus si všimnul bandy místních vandalů, neboli dnešní mládeže, jak se nahlas smějí. Bohdan si usmyslel, že oni nejsou dvakrát špatní posluchači vtípků. Tak se k nim za doprovodu oranžových pouličních lamp vydal. Přišel k nim a nálada mezi raubíři se utlumila. Bohdan si z toho ovšem nic nedělal a začal jim vykládat svůj vtip. Vykládal a vykládal, až se mu z pusy div neprášilo. A když vtip dopověděl, dočkal se reakci, se kterou se dnes ještě nesetkal. Vandalové se na Bohdana bez rozmyšlení vrhli a shodili ho na okraj chodníku. Mládež se postavila nad Bohdana a zavalila ho nemalou haldou ran. Rány byly přímé a bolestivé. Mlátili ho do beder, břicha, kopali ho do úst, dokud Bohdan nevykašlal pořádnou dávku rudé tekutiny. Vandalové si dali na chvíli pauzu, nechali Bohdanovi pár vteřin a opět se na něj vrhli. To byla ovšem pro Bohdana osudová dávka onoho barbarského násilí. Mladíci mlátili o sto šest. Hlava ne hlava. Dokud z Bohdana nevyprchal veškerý život.
Kdyby jen Bohdan tehdá poslouchal svou drahou máti, ta mu totiž nejednou říkala, že ne všichni budou reagovat podle jeho představ a ne všem se jeho vtípky budou líbit, ale co, Bohdan už to ví.
Seděl Bohdan takhle na lavičce u městského rybníčku a v tom se začal smát. Smál se až se za břicho popadal. Smál se tak moc, že to skoro nerozdýchal. Spadl z lavičky a skutálel se do špinavé vody.
Na druhý den šel Bohdan do práce. Tak jako každý den kromě soboty, neděle a středy. Ve středy sedával v parcích a vymýšlel fórky. Ale zpět k dnešku. Bohdan na sebe hodil bílou košili, pas si ovázal koženým opaskem a vyrazil do ulic. Náplň Bohdanovy práce byla nesmírně jednoduchá. Stačilo aby přišel ráno v osm před budovu Nová naděje, zde zabral své místo u pracovního stolu a do tří odpoledne uvažoval nad možnou nadějí. Nad možnou novou nadějí. Jeho oddělení se specializovalo na naději pro děti závislé na počítačových hrách. Ale Bohdan měl tyhle děti někde.. Tuhle práci si vybral jen proto, aby mohl uvažovat nad svými fórky i v práci, nikdo na to nepřišel a dostal za to ještě zaplaceno. Bohdan si myslel, že s nimi prostě a jednoduše vyjebává. Jenže kdo by mu to měl kdy za zlé, když vás jeho vtípky vždy, ale vždy zaručeně zaskočí a pobaví.
Byla znovu středa a Bohdan opět seděl u rybníčku. Opět ho napadl nový vtip. Jenže tentokrát se nesvalil v křečích na zem, ani nelapal po ztraceném dechu, jen se pousmál a uznal, že o tenhle kousek se musí podělit se svým okolím. Bohdan tedy vstal a vydal se k první lepší oběti. Jako první si pro svůj fórek vybral postarší paní s malým psíkem. Došel až k ní a beze zbytečného slova vypustil z úst svůj vtip. Paní na Bohdana chvíli bezmyšlenkovitě hleděla a poté se beze všeho, tedy pouze s naprostou ignorací odbelhala se psíkem pryč. Bohdan tuhle reakci nečekal, ale nedělal si s tím těžkou hlavu a vydal se na lov další oběti. Přišel k poměrně mladému chlapci, tak 25 letému a pověděl mu svůj vtip. Mladík se na Bohdana okamžitě podíval se slzami v očích a ujel na kole, na kterém sem přijel. Bohdan se opět zarazil, protože tuto reakci nečekal. No nic, není ovšem čas na zbytečné troškaření, dozajista si pomyslel a šel dál. Další z náhodných lidí byla matka tlačící před sebou dvoumístný kočárek. Bohdan k dámě přikročil lehkým krokem a ze svých úst, kromě pachu mentolky, vypustil svůj vtip. Žena konečně reagovala tak jak Bohdan očekával. Nahlas se zasmála, popřála mu hezký zbytek dne a šla dál.
Když se Bohdan k večeru vracel domů, nesl sebou tašku z místního maloobchodu. Pravděpodobně v ní nesl spoustu instantních polévek, jaké měl ve zvyku obědvat a nějaké to ovocné pití. Po cestě na trolejbus si všimnul bandy místních vandalů, neboli dnešní mládeže, jak se nahlas smějí. Bohdan si usmyslel, že oni nejsou dvakrát špatní posluchači vtípků. Tak se k nim za doprovodu oranžových pouličních lamp vydal. Přišel k nim a nálada mezi raubíři se utlumila. Bohdan si z toho ovšem nic nedělal a začal jim vykládat svůj vtip. Vykládal a vykládal, až se mu z pusy div neprášilo. A když vtip dopověděl, dočkal se reakci, se kterou se dnes ještě nesetkal. Vandalové se na Bohdana bez rozmyšlení vrhli a shodili ho na okraj chodníku. Mládež se postavila nad Bohdana a zavalila ho nemalou haldou ran. Rány byly přímé a bolestivé. Mlátili ho do beder, břicha, kopali ho do úst, dokud Bohdan nevykašlal pořádnou dávku rudé tekutiny. Vandalové si dali na chvíli pauzu, nechali Bohdanovi pár vteřin a opět se na něj vrhli. To byla ovšem pro Bohdana osudová dávka onoho barbarského násilí. Mladíci mlátili o sto šest. Hlava ne hlava. Dokud z Bohdana nevyprchal veškerý život.
Kdyby jen Bohdan tehdá poslouchal svou drahou máti, ta mu totiž nejednou říkala, že ne všichni budou reagovat podle jeho představ a ne všem se jeho vtípky budou líbit, ale co, Bohdan už to ví.
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
TiskKomentáře