kavka bez pointy

Anotace: 1. místo Máchovou stopou Litoměřice

O prázdninách jsem cvičil už druhou kavku. První, sotva se trochu naučila lítat, mi uklovaly slepice, když se jim motala na dvoře u žrádla a nedala si pozor. Ne že bych úplně brečel, ale skoro jo. Krávy blbé!

„Slípky jsou ludry,“ řekla mi k tomu maminka. „Stačí, když jedna klovne tak, že se dostane na maso, a už se slítnou všechny. Měl jsi ji ještě zavírat.“

Kavky jsme vybírali z hnízd ve starých kaštanech v mikulovské aleji. Usazovaly se v nich pravidelně, protože jsme jim vždycky jedno mládě v dutině stromu nechali, jinak by se jim hnízdiště pro příští rok nezdálo bezpečné a museli bychom je hledat pokaždé jinde. Ochočenou kavku jsem letos potřeboval úplně nutně, kvůli Ivaně Kohútové.

Mládě jsme drželi na dvoře v králíkárně a krmili je kuličkami z rohlíku a mlíka, žížalami a červy a vším možným. Zvykly si rychle. Vyřvávaly pak na nás kááá kdykoliv se otevřela branka na dvůr a vyžadovaly žrádlo, hlazení, lidskou přítomnost. Létat se učily vzadu za barákama.

Běhaly za námi jako podivný psík s roztaženým křídly, až se jim podařilo vzletět kousek nad trávu a pak zase spadnout. Někdy se při dopadu koulely v kotrmelcích, jindy zase kousek běžely. Časem zvládaly přistávat na ruku, na rameno, nebo na řídítka kola, když jsme s nimi jezdili po ulici. Málokdy se odvažovaly dál od baráku, ale věrně čekaly na návrat. Když jsem se vracel od rybníku nebo ze hřiště domů, stačilo zavolat kááčáá a po chvíli zašustila křídla a kavka se objevila na rameni. Téměř vždy se hned od štěstí pokadila.

Tuhle druhou jsem trénoval od začátku prázdnin, byla z těch pozdějších. Učil jsem ji nalétávat na ruku ze země, šlo jí to dost dobře. Motali se kolem toho všichni kluci z Kolonky, soused Vaca i Vilda z vojenského dvojdomku i frajer Imra s tou pitomou žiletkou na krku, co jsem mu ji trochu záviděl. Na kole ještě přijel Tonda Bahno z Ovčárny. Já bych byl však nejraději, kdyby se konečně objevila Ivana, kterou jsem dost miloval a které bych rád ukázal, jak hezky mě kavka umí poslouchat. No, ale místo ní se objevil pitomec Justýn.

Justýn neměl v pořádku kebuli. Byl trochu jeblý. Málo, ale přesně, povídalo se o něm na Kolonce. Pořád si chtěl o něčem vykládat, ale mluvil tak nějak jinak než ostatní. Dojížděl do zvláštní školy, fofrškola se jí říkalo, do Mikulova. Často se nám snažil vyprávět vtipy v marné snaze získat nějakou popularitu, ale nikdy žádný neřekl pořádně. Asi proto, že je sám nechápal a jen se rád smál.

„Víte co se stane, když se zkříží ježek s užovkou? Drát,“ zkoušel to už zase.

„Ostnatý drát, vole,“ opravil ho někdo z kluků. Vtip starý a navíc Justou opět zmršený.

„Tak… Tak přišel zajíc do obchodu pro mrkev,“ zkoušel koktavě své štěstí, „a… a… neměli!“ Na to už nešlo říct vůbec nic.

S Justýnem jsme si hráli neradi. Byl příliš veliký, neohrabaný, a jako by neměl žádný cit. Zato měl v hlavě guláš.

Když s námi hrál fotbal, šlo o krk, tedy spíše o zlomenou haksnu. Kopal kolem sebe jak splašený kůň, sám fyzicky nezničitelný. Jednou jsme ho vzali do hry na indiány, ale málem mě skalpoval tomahavkem vyrobeným z víka plechovky od okurek. Pořád chtěl naučit, jak se taková sekerka dělá, tak jsme mu to ukázali. Naše chyba, snažit se něco vysvětlit Justýnovi…

…a já dodnes nezapomenu, jak po mě tomahavk opravdu hodil. Z dálky sice, ale pěkně prudce. Indiánská sekerka ve vzduchu rotovala, plechové ostří se blýskalo ve slunci a já nevěřícně zíral, že ji po mně fakt mrsknul a já skoro nestihl uhnout, bylo to jen o chlup.

„Blbe, hážeme jako!“ řval jsem pak na něj, ale on se smál, protože se mu taková hra moc líbila. Teď zase otravoval s vtipy, které neuměl vyprávět a ani jim nerozuměl. Jen chtěl být s námi.

Kavka už byla dost unavená. Seděla v trávě a moc se jí běhat nechtělo, natož používat křídla. Měla ještě prachové šedočerné peří a jen několik nových ostře černých per na letkách. Došel jsem si pro ni a nabídl jí ukazovák. Ochotně na něj nasedla a upustila do trávy bílý stříkanec. Kavky jsem miloval, jen by nemusely pořád tolik srát.

„Řeknu vám další vtip,“ znovu se pokoušel získat pozornost Justýn. „Vlastně je to hádanka. Jsou to pastelky zakopané v zemi.“ Smál se a bylo mu jedno, že převracíme oči a otáčíme se k němu zády a vůbec nás nezajímá. Byl fakt blázen.

Na jaře shořel rybník Nesyt. Zdá se to jako pitomost, ale ono jo. Chytil veškerý loňský suchý palach okolo něj a nijak se nedal uhasit. Hořelo, dokud měl oheň co žrát, zůstala jen obrovská spálená plocha.

V rákosí zahynuly stovky mladých ptáků v hnízdech. Někdo prý viděl odtamtud odcházet Justýna, ale později jsme se všichni kluci dověděli, že jeden rezavý harant z Ovčárny kouřil ve stohu slámy u rybníka. Nepráskli jsme ho, ani teď ho nebudu jmenovat. Ale na Justýnovi už to tak trochu zůstalo. 

„Ještě znám vtip, jak dva šneci...“

Nejraději bych mu jednu fláknul, ale byl moc veliký.

Ivana pořád nešla a kavka už byla utahaná, tak jsem to zabalil. Co taky, poslouchat pomotaného blba?

Na dvoře mladší bratr trápil malého králíka. Vytáhl ho z hnízda a držel mládě v náručí a mazlil se s ním. Vzal jsem mu téměř holé nebožátko z rukou a vrátil je zpět k matce a sourozencům. Kavku jsem zavřel do vedlejšího kotce a nakopl vztekle nejbližší zvědavou slepici: Kšááá, ludro!

„Tuhle nám neuklovou, že?“ zeptal se brácha.

„Ne, budeme ji zavírat, dokud nedostane rozum,“ pronesl jsem rozhodně.

„Zase říká vtipy?“

„Zkouší říkat vtipy. Je to magor.“

„Kdo je magor, Justýn?“ zaslechla nás maminka. „Pojďte už k obědu. Zavřeli jste kavku?“

„Jo,“ houkl jsem. Jít k obědu, aniž bych ten den zahlídl Ivanu Kohútovou, mi připadalo o prázdninách děsně blbé. Třeba zrovna teď přišla za baráky.

Na stole voněl plný pekáč masa, vepřové a několik pečených holoubat. Holoubátka jsem měl rád.

„Justýn je víc chudák než magor,“ uvažovala zamyšleně maminka a nandávala nám na talíře. Tatínek nebyl doma, hrál muziku.

„Mami, on se pořád pokouší říkat nějaké vtipy, ale nic dobře nedokončí, je úplně blbý!“ troufl jsem si polemizovat. Před tatínkem bych si nedovolil. Před tatínkem by ani maminka tohle téma nenačala.

„Nelíbí se mi, že tak o něm mluvíte,“ řekla znovu, mírně, ale rozhodně. „Není zlý, jen nechápe pointu. Být trochu hloupý není špatnost. Špatné je být na někoho zlý.“

„Ale je zlý, hodil po mně tomahavk!“ bránil jsem se. Bylo mi dvanáct pryč a začínal jsem se bít za své názory i s dospělými.

„Blbec bez pointy,“ přisadil si posměšně brácha. Maminka se zarazila, ale pak jen vzdychla.

Obíral jsem holoubátko, kostičku po kostičce, nějak jsem přestal spěchat. Stejně určitě nepřišla.

„Už lítá?“ změnila maminka téma.

„Je líná,“ postěžoval jsem si. „Ale chytrá. Za týden bude plachtit nad střechou.“

„Dřív ji nenechávej bez dozoru,“ znovu mi připomněla.

„Mě by zajímalo, kam se poděla ta loňská,“ zapřemýšlel bratr. Každá kavka nám vydržela jen do zimy, pak se ztratila. Vždycky jsme ji obrečeli, i když já se v posledním roce snažil držet a neřvat furt kvůli něčemu jak malé děcko.

„Odletěla do tepla s ostatními. Hejno ji stáhlo s sebou. Dospěla a chtěla mezi své.“ Maminka se na nás vždycky snažila být hodná.

„Nebo ji sežrala kočka,“ nutilo mě něco protivit se. „Taky ji mohlo přejet auto, pořád se motala kolem silnice.“

Co se s loňskou kavkou stalo doopravdy jsem nikomu říct nedokázal. Ani mamince. Když bylo po všem, když už byla úplně mrtvá a její černé oko zmatnělo a zešedlo, pohřbil jsem ji v zahrádce u plotu vedle křečka a andulek. A brečel jsem zase jako malý harant, protože jsem ji zabil. Nechtěně, ale zabil.

Jel jsem na kole jako blázen a volal na ni a ona přiletěla, jenže byla ještě malá, slabá, a já splašený kluk bez rozumu. Nezvládla sednout na řídítka, zavadila o přední blatník a zachytil ji výplet kola. Otočila se v něm dvakrát či třikrát, to už jsem stál na brzdách, ale pozdě, příliš pozdě. Vypadla na asfalt se zalomeným krkem a vyvrácenými křídly. Ještě chvíli žila, dívala se na mě, pootevřela zobák… Pak už bylo po ní. Nikdy jsem to nikomu neřekl.

„Asi odletěla,“ vybral si bráška pro sebe nejpřívětivější variantu. „Třeba.“

„Třeba,“ souhlasila maminka s úsměvem. „Tohle máme taky tak trochu příběh bez pointy. Ale úplně hloupý není, že?“

„Mamííí! To je něco jiného!“ protestoval jsem. „Justýn je…“

„Justýn je kavka bez pointy,“ zašaškoval brácha.

„Někdo k nám jde,“ všimla si maminka pohledem z okna. „V poledne? To je Ivana?“

„Cože?“ vyhrkl jsem a málem převrátil talíř.

Ozval se zvonek. Vystřelil jsem k umyvadlu, rychle se zbavit mastnoty z rukou, pak jsem v běhu nehtem ještě nahonem vyšťourával maso uvízlé mezi zuby.

„Aby ses z ní nezbláznil!“ křikla za mnou maminka, ale usmívala se.

„Velká láska postel praská,“ poškleboval se bráška, ale už jsem neměl čas zabrzdit a jednu mu vrazit. Vlastně jsem neměl ani chuť. Protože přišla.

Možná bych se měl přece jen někdy nějakému Justýnovu vtipu zasmát, napadlo mě ještě, ale to už jsem otevíral dveře.

„Ahoj, prý ti skoro lítá, říkali kluci. Ukážeš mi ji?“ Usmívala se a byla krásná a já měl pocit, že mám křídla větší a silnější než všechny kavky na světě.