Jak milujeme zvířata

Anotace: Další ze série "Jak", co jsme všechno měli a máme...

Tak to bylo tak, byli jsme rodina, která vlastnila divou zvěř. Tedy mou sestru (puberťačku) a mě (malé mimino). Měli jsme andulky Mikiho a Lorynku. To bylo veškeré opeřené a vlastně doma jediné živé zvíře, co neumělo mluvit. Když říkám doma, tak to myslím doslova. Jakožto rodinný domek jsme měli takovou středně velkou zahradu s boudou, ve které nikdy nechyběl pes. Dost dlouhou dobu jsem přemýšlela, od kterého psiska mám vlastně začít. A nakonec jsem se rozhodla, že když to píšu já, tak to udělám od psa, který mi jako první běhal vedle kočárku.

Scéna první: Citové vzpomínky
Prvního pejska, kterého jsem měla tu čest poznat byl asistent mého dědy na honech. Děda jako myslivec opravdu zvířata miloval, taky tak vypadali psi, samý lovečtí a Cit nebyl výjimkou. Byl to ohař s krásným rodokmenem. Bohužel pamatuju si ho jen z fotek, ale od babičky vím, že mě jako maličkou hlídával, když jsem zaplakala, okamžitě začal výt a přivolal tak moji maminku. Když jsem měla dva roky, objevil se mu u páteře nádor a verdikt veterináře zněl jasně – utracení. Samotné je mi líto, že k tomu nic necítím, omlouvá mě to, že jsem byla opravdu malá, než abych něco takového mohla vnímat. A tak skončil náš poslední lovečák.

Scéna druhá: Německá kapitola
Krátce potom, co jsme ztratili Cita, se táta s dědou rozhodli, že bez čtyřnohého přítele by to teda nešlo, a proto začali shánět dalšího. A po čase našli. Kdesi na druhé straně města se narodila štěňata německého ovčáka. Můj tatínek jel na průzkum a vrátil se okouzlen těmi malými stvořeníčky. Ironie je, že ze sedmi štěňat, které byla všechna v pořádku, se mu zalíbilo osmé, které bylo vyřazeno z chovu. Ale komu by to vadilo, pejsek nebyl chovný, ale s papíry byl taky. Tak nám v ničem nebránilo, abychom si ho za dva měsíce vzali. Štěňátko to bylo krásné, roztomiloučké, chlupaťoučké, kulaťoučké.. Ale mělo jedno úchylku, šlo mi šíleně po patách a já, jak jsem před ním zdrhala, tak jsem to ještě zhoršovala. Padla dokonce slova, „ten pes musí pryč“ od mojí maminky, ale všechno se naštěstí urovnalo a všichni, tedy včetně mě, se s Badečkem smířili. Zamilovali jsme si ho. Tatínek s ním chodil na cvičák. Takže základní výcvik měl. A táta jako sportovec ho bral s sebou na běhání, takže se oba vraceli s jazykem až na vestě. Doslova. Když byly záplavy, tak Bad sídlil v mém pokoji, kde jsem mu tajně nosila lentilky, onehdy jsme tam malovali a já ještě našla barevné fleky. Vzpomínky jsou věčné.
V roce ´98 jsme se odstěhovali na vesnici a tam Bad vyfasoval místo (a tedy i boudu) u našeho sezení. Měli jsme k němu blízko a on byl rád, že je ve společnosti, která mu každou chvíli přinese nějaký pamlsek.
Ale čas se nedá zastavit a z vitálního mladíka se najednou stal dědeček. Jeho chlupy už nebyly hnědé ale šedé a oči mu zahalila tma. Částečně oslepl. Ale stále pořád chodil s tátou běhat a měl radost z pohybu. Ještě jsem se nezmínila o tom, že i takto dokonalý pes, může mít jednu malou chybu. Nesnášel kočky. Jedna ho totiž jako štěně škrábla a od té doby si vypěstoval vyloženou alergii. Ale detail.
Byl srpen 2006 – sobota 13. Měla jsem narozeniny a musela jsem do lékárny pro nějakou dezinfekci. Badovi se začala odlupovat kůže a co měl pod ní, o tom se radši nebudu šířit, protože to není nic pěkného. Každopádně vím, že tohle byl začátek konce. V říjnu toho samého roku náš Badeček svůj boj prohrál. Pitva prokázala, že měl poslední fázi těžké leukémie. Byl to pes, kterého jsme měli (zatím) nejdéle a to celých dvanáct let. Jestli může zvíře ovlivnit život, tak já jsem živý důkaz, ale to je na jinou povídku. V srdci mi po něm zůstalo prázdné místo, které asi nikdy nezmizne.

Scéna třetí: Kočičí populace
„Kočku do domu? TO NIKDY!“ Víte, jak se říká, nikdy neříkej nikdy? Tak o tom se přesvědčila moje maminka. Ve městě to možná ještě dodržovala, ale jak jsme se přestěhovali na vesnici…
Můj dědeček jednou našel na své procházce opuštěné kotě – černé jako uhel a krásně chlupaté. Dostalo jméno Ťapka a byla to kočičí slečna. Naše první zkušenost s touto hrdou existencí. Na noc jsme ji zavírali do domečku vedle garáže, abychom jí uchránili před nebezpečím venku. Ale přesto jsme s ní měli několik průšvihů. Jednou se chytla do želez v lese – následovala cesta k veterináři, vše proběhlo hladce. Abychom jsme se nedočkali přírůstku, nechali jsme ji vykastrovat. Ťapka číslo jedna s námi žila dva roky, než ji srazilo auto. Smutek byl strašný.
Naše druhá kočka. Hm. Dostali jsme jí od sousedů a ze strachu o ní, jsme ji nechali doma. Ta asi nikdy nebyla na volno a asi nikdy nebude. A teď – v jejích skoro sedmi letech po tom ani netouží.
Mezitím k nám přišel Bráška. Zrzavý kocour, měli jsme ho všichni moc rádi, ale on doplatil taktéž na svoje toulky. Stejně jako Ťapku č. jedna ho porazilo auto. Svého tátu jsem viděla brečet jen třikrát. Při pohřbu mého dědečka, při narození jeho prvního vnuka, a když se dozvěděl, co se stalo Bráškovi. Člověk se nemá hodnotit podle vzhledu. Nikdy bych nečekala, že ho měl tak moc rád. Proč vy chlapi nevyjadřujete pořádně svoje city?
Po pár letech k nám přišla další kočka. Jako první jsem určila její těhotenství a začala jí říkat Těhule. Těhule porodila čtyři koťátka, z toho jedno nepřežilo. Asi po dvou měsících se Těhu ztratila. Bylo nám jasné, že jí nejspíš taky srazilo auto, nebo jí zastřelil nějaký myslivec. Bydlíme blízko u lesa. A tak nám zbyly tři kočky. Kocour byl Culíšek další dvě kočky Tečka a Cloudy. Dnes už máme je Tečku. Culíška na podzim taky srazilo auto, stejně jako o pár měsíců později Cloudy. S tou jsme jezdili týden po veterinářích. Kromě toho, že jsem dala veškeré svoje peníze na operaci, se nic nestalo. Cloudy trpěla, po týdnu jsme jí odvezli k dalšímu veterináři. Tam už zůstala. Po nárazu měla nejen zlomenou nohu, ale taky úplně rozbitou dělohu. Po určení vnitřního krvácení, na které nepřišli dřív, jsme souhlasili s utracením.
Není zrovna snadné žít u silnice a nejsmutnější na tom, že už s tím někde v duchu počítám, a když přijedu domů, jsem připravená na nejhorší zprávu o stavu koček.

Scéna čtvrtá: Králičí uši
Tak to bylo tak, sestra si pořídila zakrslého králíka a mě to tak nadchlo, že jsem si pořídila jednoho ušáka taky. Byla černá a dali jsme jí jméno Ferda (já vím, klučičí, ale my jsme nemohli určit pohlaví). Měla jsem jí dva roky. Umřela, protože naše mladá veterinářka si s ní nevěděla rady, a tak místo léčení nějaké bouličky, co měla u čumáčku, s ní dělala pokusy. Normálně jí to rozřízla a pak jsme s otevřenou ránou chodili každý týden na čištění. Ferda po jedněch Vánocích ochrnula a museli ji utratit.
Ještě týž den jsem od táty dostala nové králíčátko, prý proti smutku. Rex měl nedávno tři roky a za svůj život toho stihl strašně moc, včetně založení rodiny s prý samcem. Sestřin Oskar nebyl Oskar, ale Oskarka, ani naše drahá veterinářka to nepoznala. Ale náš život není nikdy jednoduchý, když měla králíčata 14 dní. Oskarka umřela na zástavu srdce, prý vyčerpáním. Tak jsem se za pomoci máminky, stala náhradní mámou. Krmili jsme je sušeným mlékem každé dvě hodiny, dva měsíce. Naštěstí jsem měla letní prázdniny, tak mi to krásně vyšlo. Bylo jich pět. Jednoho jsme udali známým a ostatní si nechali. A tak u nás najednou žil otec Rex a jeho děti Zorro, Edina, Wendina a Rubín. Rubín – náš jediný albín umřel minulé léto. Ostatní s námi žijí ve vzájemné symbióze doteď.

Scéna pátá: Realita s Maxem
V květnu 2006 se narodil malý jorkšír, předem určený do naší rodiny. Dostal jméno Max, aby měl aspoň něco velkého. Žije se mnou v pokoji a někdy mě dokonce poslouchá. Mám ho moc ráda, je to taková náhrada za Bada. Za chvíli bude mít rok, tak chystáme nějaký ten dortíček s jednou svíčičkou. Tak nám držte palce, ať mě zlobí ještě hodně dlouho.

Tyto vzpomínky bych chtěla věnovat mému dědečkovi, který bohužel už není na světě. Díky němu jsem se naučila lásce ke zvířatům.