Život v kleci

Sedím u okna a pozoruju svět, který mi nepatří. V dálce svítí světla měst, která jsem nikdy nenavštívil. Na mapách mám vyznačené trasy, po kterých jsem nikdy nešel. V hlavě nosím sny a nápady, které jako by existovaly jen proto, aby mě zevnitř pálily.

Toužím po cestách. Po ranních mlhách v horách, po západech slunce u moře, po náhodných rozhovorech s cizinci na nádražích. Po životě, který chutná jako svoboda. Ale místo toho sedím tady — v malé místnosti, kde čtyři stěny znají všechny moje sny zpaměti.

Peníze. Jediné slovo, které má sílu připoutat mě jako řetěz. Všechno mohlo být jinak, kdybych měl alespoň trochu víc rozumu. Kdybych nepotkal tu dívku, kvůli které jsem se zadlužil na patnáct let. Stačila by jedna vstupenka. Malý začátek. Ale nemám ji. A tak sny zůstávají jen sny.

Cítím se jako pták, který má křídla, ale někdo mu zamkl klec. Vím, že svět tam venku existuje. Cítím ho v každém závaně větru, slyším ho v cizích jazycích, které občas zaslechnu na ulici. Vím, že tam patřím. Jen se tam zatím nedostanu.

A tak žiju život, který vlastně nežiju. Ráno vstávám, jdu tam, kam nechci, a vracím se tam, kde se necítím doma. Ale uvnitř… uvnitř stále hoří malý oheň. Pomalu dohasíná, ale někde v temnotě mi tichý hlas šeptá, že jednou ty dveře otevřu.

A vyletím.

A budu konečně svobodný.