Vyšetření

Jedu na vyšetření. Opuchly mi kotníky. Už je to rok. Cévy to nejsou. Ledviny to nejsou. Cukr taky ne. Ani nic jiného. Co tedy? Limfoscintigrafie. Neznáte? Nevadí, nikdo to nezná, ale dá se na to objednat. V Praze a v Hradci Králové a v Českých Budějovicích.

Parkoviště u nemocnice je v havarijním režimu. Spočívá v tom, že stařeček u vjezdu napíše na papírek čas a stařenka u výjezdu to zkasíruje. Stařeček je již hodně sešlý a stařenka bude zřejmě jeho družka, léty se staly fyzicky podobnými sobě navzájem.

Vyšetření je divné. Už od začátku. Nemám kartičku pojištěnce. Ani občanku. Tu teda mám, ale v eDokladech. Když říkám, že mám občanku v mobilu, slečna na recepci se zeptá – „…jako ofocenou…?“. Nakonec skončí dotazem jestli si pamatuji svoje rodné číslo. „Ano“ povídám. Chci být vtipný, tak dodám „Jméno a příjmení si taky vzpomenu“. Nikdo se nesměje.

Vyšetření má dvě fáze. V první vpraví mezi palec a ukazovák na noze látku, druhá fáze spočívá v jízdě do tunelu a ofocení nohou. Nebolí to, ale stejně – vysvětlete noze, že se nemá bránit, když na ní někdo roztahuje palec a ukazovák a rve mezi to jehlu. „Povolte ty svaly“…“Nebojujte se mnou“…“Netřeste tou nohou, musíte povolit ty svaly, jinak se vám bude třást noha a já to netrefím“...Druhá část obdobně zajímavá. „Lehněte si na lehátko, bude zajíždět do tunelu“. Lehátko není rovné, je v něm prohlubeň, do které tělo zapadne. Potud dobré. „Dejte si ruce za hlavu“. Ramena jsou zaklesnutá v té prohlubni. Dát si ruce za hlavu? Zkuste si příležitostně lehnout do rakve a dát si ruce za hlavu. Nebo do úzké vany. A zkuste to vydržet dvacet minut, avizovaný čas skenování nohou. Sestra navrhne - „nejde vám to? Tak si dejte ruce na obličej“ a já dodávám „…ať se na něj nemusím dívat…“. Opět se nikdo nesměje.

Odjezd je ze všeho nejdivnější – nemám drobné a světe div se - parkovištní stařenka nemá platební terminál. Kde je bankomat? „Když půjdete tudy tak asi za cca dva kilometry“ Dva kilometry? Teď na začátku února? Bez bundy (No jo no, čekal jsem, že vystoupím z auta, dojdu do špitálu a pak stejnou cestou zpátky … ale blbost, jednoduše vyjedu autem z garáže a ani mě nenapadlo, že venku je zima). „A nevíte jestli tam ten bankomat je s NFC, abych mohl vybrat mobilem?“ Stařenka – neví. Cestou dostanu spásný nápad – zajdu do večerky, koupím si něco a panu Vietnamcovi řeknu, ať si naúčtuje o tři stovky víc, já mu to zaplatím kartou a on mi dá dvě stokoruny. Zírá na mě a v hlavě mu zuří Saigon. Chlap v mikině s kapucí na hlavě mu ukazuje kartu a chystá se spáchat finanční podvod a ožebračit pana Vietnamce. Povídá „nemám, dcera přijde“. OK. Čekám. Pět minut. Deset. Ptám se „Dcera přijde?“. „Ano“. „Za jak dlouho?“. „Škola v šest“. Lidi dobrý, cože? Jsou dvě hodiny. Vážně mu nepřijde divné, že na sebe budeme další čtyři hodiny pokukovat???

Nic, risknu to. Štěstí stojí při mně, bankomat natiskne bankovky. Cestou zpět na parkoviště potkám stařenku a staříka. Jdou, drží se za ruce. Pěkné, milé. Povídám – „vy odcházíte z parkoviště? Já už mám peníze. „Mladý pane, prší a my pracujeme jenom do dvou. Je nám už stejně zima. Taky byste si měl vzít něco na sebe“