Jak jsem se učila prdět na blbosti

Jak jsem se učila prdět na blbosti
aneb
příběh o přeměně submisivní holky v sebevědomou ženu vhodnou pro skutečný život.

(Autobiografie)



Jako holka jsem byla plachá. Všechno jsem řešila. Naštěstí jsem ale měla skvělého dědu, který mi ukázal, jak si užívat normální život a neničit sama sebe blbostmi.

Děda žil celý život na vesnici a byl to rybář i myslivec. Jako holka jsem s ním chtěla jít na ryby, a tak mě jednou vzal s sebou. Jenže když chtěl pro mě napíchnout žížalu na háček, protestovala jsem. Tak mi ji dal a řekl: „Tak ji pusť na svobodu.“ Hodila jsem ji do trávy a měla jsem radost, že je na svobodě. No a děda pak sebral svoje rybářská fidlátka a povídá: „Tak máme po rybaření a jdeme domů. Musíme posekat trávu a zrýt na zahradě záhony.“ Druhý den jsem o všem přemýšlela. Nerozuměla jsem tomu, proč jsme hned šli domů a proč mě až do večera nutil pracovat. Děda právě pohodlně seděl v křesle a popíjel svou kávu. Sedla jsem si proti němu na gauč a zeptala se ho: „Dědo, myslíš, že tu nešťastnou žížalu to nebolí, když ji napíchneš na háček?“ „Myslím, že docela určitě ji to bolí,“ odpověděl mi. „Tak jak ji tam můžeš napíchnout?“ „Docela snadno,“ odpověděl. Potom se naklonil na stranu, trochu nadzdvihl polovinu zadku a pořádně nahlas si ulevil do křesla, ve kterém seděl. „Takhle to dělám. Zkrátka na to prdím, jestli ji to bolí, nebo ne. Když chceš mít nějakou kvalitu života, tak ti nezbývá nic jiného než občas prdět na to, že některým zvířatům a někdy i lidem tu jejich kvalitu života omezíš. Člověk je na vrcholu evolučního a potravinového řetězce, a tak má na takové chování právo. Líbilo se mi, že jsi včera tu žížalu pustila. Jsem rád, že jsi tak laskavá a milá k ostatním tvorům. Ale čím dřív přestaneš být takhle nesmyslně přecitlivělá holka, tím příjemnější budeš mít v budoucnu život. Podívej se na to, co se včera stalo, z jiného pohledu. Protože ti bylo líto žížaly, tak jsi nám oběma zkazila den. Mohli jsme spolu příjemně rybařit, a místo toho jsme oba dřeli na zahradě. A kdybychom chytili náhodou nějakou rybu, museli bychom ji zabít, abychom ji mohli sníst. Snad bys mě nenutila, abych ji ušetřil a hodil ji zpátky. To bych tam vůbec nemusel chodit. Takže buď bude mít hezký život ta žížala a ta ryba, nebo budeme mít hezký život my dva. Vyber si.“

Měla jsem z toho, co povídal, pěkně zamotanou hlavu, ale můj děda navíc ještě pokračoval. „Většina populace totiž tohle vůbec neřeší. Například nedaleko odsud je jízdárna. Když se tam někdo přijede projet, tak stejně jako já jsem teď prděl na ten polštář, který mám pod sebou, tak ten dotyčný taky zvysoka prdí na to, jestli se tomu koni chce, nebo nechce jít ven. A jestli se mu chce nosit jezdce na zádech. Zkrátka si na něj sedne a kůň ho musí nosit, ať chce, nebo nechce. A když se vzpouzí, tak ještě dostane bičíkem. Když si někdo v restauraci objedná třeba jehněčí, tak taky zvysoka prdí na to, že kvůli němu zabili zvíře. A když si k večeři dáš trochu kuřecí šunky, taky vlastně prdíš na to, že i kvůli tobě zabili zvíře. A když někdo nosí koženou bundu, taky prdí na to, že tu kůži stáhli z nějakého zvířete. Člověk je zkrátka na vrcholu evolučního řetězce, a proto se takhle ke zvířatům chová. Je to normálně rozšířené chování. Tak se zamysli nad tím, jaký asi mělo smysl, že jsi tu žížalu pustila na svobodu.“

Celý den jsem o tom přemýšlela a došlo mi, jak jsem až doteď byla hloupá, a přitom jsem si o sobě myslela, že jsem citlivá. A že jsem lepší než ostatní. No a hned další den jsem ho uprosila a opět jsme vyrazili na ryby. Děda nasbíral na kompostu spoustu nových žížal, a když se chystal jednu napíchnout na háček, povídal mi, abych se otočila. Ale já jsem to odmítla. „Chtěla bych si zkusit, jestli dokážu napíchnout si ji na svůj háček sama. Já už nejsem ta stejná holka jako před dvěma dny.“ A děda jen zíral. Tu první žížalu jsem sice téměř roztrhala na kusy, ale už tu druhou se mi povedlo napíchnout docela obstojně, protože jsem na ni už za několik minut chytila svou první rybu. A tu jsem si také zabila sama. Nenutil mě k tomu, chtěla jsem to tak sama. Zkrátka už ze mě byla úplně jiná holka než ta před dvěma dny. A krátce nato jsem se přihlásila i na tu jízdárnu, abych si zlepšila kvalitu života tím, že si dopřeju pravidelné projížďky na koni. A přiznám se, že jsem se teď příliš nezatěžovala myšlenkou, jestli se mému koni chce, nebo nechce nosit mě na zádech. Pohodově jsem si ty jízdy užívala a co si o té projížďce myslí kůň, mě už pranic nezajímalo. Měla jsem ho pěkně pod zadkem, a tak mě hezky musel poslouchat! A brzy jsem ke svému příjemnému překvapení zjistila, že to těžké silné zvíře mne, slabou holku, opravdu poslouchá a respektuje mne. Zachtělo se mi třeba jen tak z rozmaru pokračovat v další cestě mělkou řekou, a tak se on kvůli mně brodil řekou. Když jsem naopak měla chuť projet se například po poli s větrem ve vlasech, tak on, opět jen kvůli mně, cválal parádně po poli. Já byla nahoře, on dole! Já dávala příkazy, on poslouchal. Několikrát jsem si na projížďkách i se smíchem a s náramným gustem prdla do sedla pod sebou. Když jsem tenkrát seděla v sedle, pochopila jsem, co děda tehdy myslel. Bylo to zkrátka tak příjemné, cítit se takhle. Já jsem byla nahoře a sedlo bylo pod mým zadkem. Také můj zkrocený kůň byl pod mým zadkem a ještě navíc i pod mým sedlem. A proto já teď můžu prdět do svého sedla, kdykoliv se mi jen zlíbí. A já můžu řídit svého koně tak, aby jel kudy já nakážu. Cítila jsem se na těchto svých osamocených projížďkách jako nějaká princezna, která si jen tak z rozmaru vyjela na vyjížďku. Přiznám se, že mne tenkrát vzrušovalo, že mne na svých zádech nosí zvíře, které je tolikrát těžší než já, a že ho dokonce můžu i libovolně ovládat. Byl to pro mne nový zážitek. Od té doby jsem dědovi pomáhala, když zabíjel a stahoval králíky, a rovněž jsem ho doprovázela, když šel lovit do lesa. Králíky na různé způsoby jsem jedla ráda a chápala jsem, že se předtím musí zabít. A jestliže ho baví chodit lovit, tak ať si to užívá po libosti. Už jsem ho za to neodsuzovala tak jako dřív. Když se mě z legrace v lese u mýtiny plné bažantů a koroptví zeptal, jestli si to nechci taky zkusit, a čekal moje odmítnutí, odpověděla jsem s úsměvem: „Proč ne?“ Předtím mě na našich výpravách občas nechal v lese střelit na terč, takže zamířit jsem už uměla. A tak, když jeho pes po chvíli vyplašil hejno bažantů, tak jsem jen krátce zamířila a bez hnutí brvou jsem hned dva z nich sundala za letu. A on jen obdivně zíral.

Tohle se stalo už dávno. Z hloupé přecitlivělé holky jsem vyrostla v sebevědomou dospělou ženu, která si umí užívat život. Pokud jsem chtěla vést plnohodnotný život, tak jsem se musela naučit na určité věci prdět. A to platí nejen o polštáři v dědově křesle nebo o žížalách na rybářském háčku, ale i o některých jiných věcech. Mám dceru. Nedávno mě viděla, jak jsem na okně zabila mouchu plácačkou. Už pěknou dobu lezla po okně sem a tam a otravovala mne svým hlasitým bzučením, když jsem v pohodlném křesle popíjela odpoledne kávu. Chvíli přemýšlela a pak se mě přišla zeptat, jak jsem ji mohla jen tak zabít. Ona totiž každou mouchu vyhnala jen prachovkou otevřeným oknem ven a nikdy žádnou nezabila. Požádala jsem ji, aby se posadila proti mně, naklonila jsem se na stranu, nadzdvihla polovinu zadku a… Pak jsem s úsměvem odpověděla: „Docela snadno. Prdím na ni.“