STÁL TAM

Stál tam. Živý, z krvácejícího, špinavého a do celého spektra zbarveného masa a kostí, na pár místech nejspíš zlomených, ale s na první pohled pořád stejnýma očima. Něco v nich ale chybělo, zíral jsem do nich s nadějí, že se vrátí – ta jiskra. Nevracela se, nebyl to on. Chtěl jsem, aby byl, a na chvíli tomu aspoň jen věřit. Ale nemohl jsem. Měl jsem pocit, že když se ho dotknu, buď se mi pod rukama rozpadne na prach, tak jako už tisíckrát, nebo – kdyby to on byl a já vím, že není – tak se v něm něco zlomí a agresivně se na mě vrhne s tím, že už dávno zapomněl. Ale jiskra byla pryč.
​Čekal jsem v tom tichu, páchlo po železe a starém potu. Čichové vjemy byly od mého mozku novinka. Ty do snů či halucinací ještě nikdy nedostal, tak díky. Pohnul se. Ten pohyb byl trhavý, nepřirozený, jako by to tělo bylo jen loutka, kterou někdo učí za provázky chodit. Udělal krok ke mně. Boty, obalené zaschlým blátem z míst, která na mapě ani neexistovala, skříply o parkety. Kroutil jsem hlavou a pomalu couval ke zdi. Modlil jsem se, ať už to skončí, ať už se probudím a nejlíp na to všechno zapomenu, protože vím, že zmizí, když se ho dotknu.
​Došel až ke mně, tak blízko, že jsem cítil horko sálající z jeho ran. Bylo tak skutečné, že jsem na chvíli zapochyboval a poprvé mi hlavou proletěla myšlenka, že je to pravda, že nespím ani se v záchvatu nesvíjím na zemi, ale že stojí přede mnou a nechápe, proč ho neobejmu a neřeknu mu: „Miluju tě.“ Zvedl ruku, pomalu, až bolestivě opatrně ji natáhl k mému obličeji. Prsty se mu třásly. Zavřel jsem oči. Hrubé a suché mi sjížděly po tváři, jemně mi stíraly slzy. Zastavily se u rtů. Palcem mi přejel přes spodní ret a ukazováčkem nadzvedl bradu. Otevřel jsem oči. Jestli tam ta jiskra ještě někde byla, zaplavily ji teď slzy. Byl to on.
​„Promiň,“ vydechl jsem mu do úst. Dotkl jsem se ho, objal ho jen lehce, kdyby chtěl ještě zmizet. Vzal mi obličej do dlaní, tak jak to dělával, když mi chtěl říct něco důležitého. „Jsem to já. Jsem tady. Jsem doma.“ Objal jsem ho pevně, vší mojí silou, abych si potvrdil, že už se mi nerozplyne. Cítil jsem každou jeho kost, každou ránu, bouli a jizvu. Povolil jsem. „Promiň,“ vydechl jsem znovu. „Bolí to?“ Zavrtěl hlavou. „Teď už ne.“
​Tekly nám slzy. Smáčely jeho starou roztrhanou uniformu, zatímco jsem prsty na jedné ruce bloudil v jeho ostříhaných vlasech a druhou si hřál na jeho zjizvených zádech. Slyšel jsem ho. Srdce, které jsem v myšlenkách dávno odsoudil za mrtvé, a přitom nikdy nepřestal aspoň trochu věřit, že tam někde pořád bije, že bije pro mě a pro všechno, co tu po něm zůstalo.
​„Už nezvládnu stát,“ zašeptal mi do ucha. „Promiň,“ vydechl jsem už poněkolikáté. Ustoupil jsem. Celého si ho znovu prohlédl. Vážil minimálně o 30 kg méně. Sklonil jsem se k němu a vzal ho do náruče. Byl vždycky o hlavu vyšší, teď je o 20 kg lehčí. I tak mi v rukou lehce ztěžkl; dřív bych mu ani neodlepil chodidla od podlahy. Položil jsem ho do postele. Na jeho místo. Na jeho polštář, přikryl ho jeho dekou. Na ten samý a tou samou, kterých jsem se bál jen dotknout, aby z nich nevyprchala jeho vůně. Ztrácela se postupně, pomalu ale jistě, stejně jako moje naděje, že se vrátí, a stejně jako ta jiskra v jeho očích, kterou za ty měsíce války a bombardování zakryly obrazy mrtvých vojáků, přátel, bratrů.
​„Nechal jsi je tady.“ Dřepící u postele, s hlavou položenou na ní a rybníčkem slz pode mnou, jsem s bolestným, ale tím nejvíc upřímným úsměvem přikývl. „Přinesu ti čaj. A taky oblečení. A ručník a teplou vodu.“
​Usmíval se na mě. „Jen tu buď, až se vrátím.“ Ta slova zněla z mých úst zvláštně, povědomě – a nejen to. Zněla mi totiž v hlavě každý jeden den, každou noc. Byla to poslední slova, co mi řekl, než odjel. Ten moment a pocit toho, že je to přece jenom pořád sen a že si se mnou moje hlava zase hraje, mi způsobil husí kůži po celém těle. Zíral jsem na něj a bál se mrknout, bál se pohnout.
​„Budu. A budu čekat. Budu čekat. A jednou tě budu milovat přítomně a pořád. Miluju tě.“ To byla naoplátku moje slova. Byla s námi pořád. Oba jsme si je nechali a nosili celou tu dobu s sebou. Řekli jsme je nahlas, sobě navzájem, vrátili si je s vědomím, že už je nepotřebujeme.