Hů

Anotace: Hu-ů Hů-u hůůů. Hů hů hů. ...Taky tak nesnášíte hučení a pískání v uších?

Hů-u hu-ů hů-u hů hů hů. Hůůůůůů hů. hů-u hu-ů hu-ů.
Nedalo se to nijak zaplašit. Ten zvuk prostupoval celým jejím tělem a evidentně nehodlal jen tak změnit působiště. Instinktivně si přitiskla dlaně na uši.
Blbost.
Tak jo, řekla si. Hrubou sílu přebiješ jedině sílou ještě hrubší, takhle to přece funguje. Vstala z postele, odšourala se k počítači a její bosé nohy přitom legračně pleskaly o dlažbu. Toho si však nemohla všimnout, celá její osobnost se v tu chvíli nedokázala soustředit na nic jiného než na to veliké, nepřemožitelné hů. S typickou nervózní rychlostí, s tou klasickou prchlivostí, která jí byla tolik vlastní, překlikávala ze složky Hudba do složky Přenosné zařízení a zase zpátky. A znova. Vybrala opravdu to nejtvrdší, co ve svém osobním archívu vůbec měla, a pak s vítězoslavným úsměvem vytáhla svůj mp3 přehrávač z počítače.
Hů-u hu-ů. Hůůů. Hů hů hů hů-ů.
Chá, na mě nevyzraješ! Ani náhodou, radovala se v duchu, když si v posteli nasazovala sluchátka. Hudba však dotěrné houkání uvnitř její hlavy utišit nedokázala, ba ani přehlušit. Snad to celé bylo o vůli, ale té jí zrovna teď moc nezbývalo, a tak tu ten hrozný zvuk byl zas. Vztekle odhodila em pé trojku a zakopala se ještě hlouběji pod peřinu. Nepomohlo to.
Hů-u hu-ů.
Tohle přece musí mít nějakou příčinu! Co se mi to houkání snaží naznačit? Je to snad nějaký automatický alarm uvnitř mě, který se zapne v případě nouze? Nouze? Jaké nouze?! Třeba se někde něco děje, nebo… Někdo mě pomlouvá! Pak je to jasný. Pískání v uších přece odjakživa signalizovalo pomluvy.
Jenže ani tohle vysvětlení neupokojilo její mysl a hů si vesele houkalo dál. Digitální hodiny na jejím nočním stolku ukazovaly přesně 2:43 v noci.
Já chci přece spát! Možná se blíží Apokalypsa a já jsem jediná vyvolená, která má možnost o tom lidi zpravit. A zatím tu ležím zakutaná pod duchnou. nebo se mi moje vlastní svědomí mstí za to, že mu málo naslouchám. Teď mu budu za trest naslouchat až do skonání světa nebo minimálně do té chvíle, než se mi podaří usnout. A nebo jen málo naslouchám ostatním?
Musela se až zasmát nad tím, jak daleko zaběhla její vlastní představivost. Prý naslouchat!
Hů-u. Hu-ů. Hů-u hů-u hůůůů.
Tu noc už nezamhouřila oka.
Když se pak ráno v natřískaném metru přivítala s Bárou, ani si neuvědomila, že tajemné hů zmizelo.
„Ahoj Lindo. Včera to bylo hrozný, ach jo. Pohádala jsem se s ním kvůli úplný hovadině. Představ si, co mi řek…“ Bára se zastavila, aby nabrala dech, a z jejích očí se na malý prchavý okamžik stala slaná jezera.
„To já celou noc nespala, jsem totálně groggy,“ přerušila ji rychle. Jenže najednou, najednou to tu bylo zas. Zaznělo pomalu, zlověstně, a o to významněji.
Hů-u hů.
Rychle zmlkla a očima pobídla pobledlou Báru, aby pokračovala.
Dál už bylo všechno v pořádku. Šla do školy, šla ze školy a ať už stála u skříňky vedle nudného Jardy nebo seděla u kuchyňského stolu naproti mámě, všude víc naslouchala lidem.
Jenom občas, když ji zas zachvátila vlna sebestřednosti, naplnilo její hlavu tolik známé hů. Tehdy raději zavřela pusu. A všechno bylo v pořádku.