Milky way

Nakreslil jsem tě tvou krví na stěnu. Obtáhl štětcem stíny ve tvých očích. Polaskal tě. A zbytečně se koukal do prázdné knihy beze slov. Byla jsi Pavlou, potom Lenkou. A dnes jsi jen slepicí. Zůstal jsem pozadu a pozoroval skrze tvé průsvitné ruce, jak umíráš. Nakreslil jsem si tě pak takovou, jakou tě už vůbec neznám.

Můj děda byl strojvůdce. Jezdil vlakem, a vozil v něm lidi. Já byl ještě hodně malej, ale pamatuju si, že když ho přeřadili na invalidní vozík, tak už jezdil jen na něm a byl strašně smutný. Už nemohl dělat to, co měl tak moc rád.

Přišel jsem k oknu, roztáhl závěsy. Na billboardu naproti stálo, že slunce spáchalo sebevraždu.


Řekla jsi mi pravdu. Pravdu o tom, kdo pověsil křivě obraz na stěně. Bylo to proto, že nedával pozor, nebo proto, že chtěl být víc in? Já nebo ty, nebo všichni dohromady a naše oblíbené seriály v pátek večer v televizi. Neměli jsme v očích slzy, když naše děti umíraly. Pro svobodu ve světě, kde se svoboda trestá smrtí. Nechali jsme za nás rozhodovat internet a televizi. Všichni kamikadze z filmů spáchali sebevraždu pro lepší život svých dětí, protože to tak někdo natočil.
Ale mohli jsme to všechno udělat mnohem líp.

Když umřel Jaco, tak to jsem měl zrovna tři roky. Takže si to nemůžu pamatovat. Ale tehdy by mi to stejně bylo jedno. Někdo takový mě prostě nezajímal. Měl jsem plastový popelářský vůz a vláčky.

Na ostrově zkázy nebylo nic zkázonosného. Jen tam nikdo nechtěl zůstat, protože ho děsila právě ta pověst. Když večer zapadlo slunce, rozhostil se nad mou hlavou nekonečný ráj. Jsme taky součástí mléčné dráhy.

nechci psát p.s., tak prostě dodávám, že:
Potřeba mluvit o konkrétních věcech způsobuje žvanění o ničem.