Štvaná zvěř

Je to tak těžké a já se tak bojím.
Je těžké zůstat klidná, když nevím, co bude dál.
Když mě ale napadne, že bych možná ulehčila sama sobě, kdybych prostě povolila a na něco přistoupila… okamžitě mě zaplaví silný pocit, jasný a rozhodný pocit – jsem si jistá, že toho člověka už nikdy nechci vidět.
Je mi nevýslovně zle z toho, že o to musím neustále bojovat, neustále se o tom s někým přít. Jako kdyby společná krev zároveň znamenala odebrání práva na svobodu, jako by znamenala povinnost, závazek zůstat.
Točí se mi hlava a vzadu na očích cítím tlak.
Kolikrát ještě přijde ten strach? To plánování, to vymýšlení, co udělat a co komu říct?
Ať udělám cokoliv… jako bych nikdy nedokázala utéct.
Někdy se mi chce to prostě udělat. Spáchat sebevraždu, protože už nesnesu tu skutečnost, že to tu pořád bude viset – to, že se budou snažit mě dostat zpátky, to, že budou apelovat na moji morálku. Jeho absolutní nepochopení a další, další sůl do rány v podobě jeho slov.
Nemusím je slyšet přímo. Stačí vědět, že je řekl. Že jeho postoj se nezmění. Že bude vždycky pohoršený nad tím, co jsem udělala, ale nikdy nepochopí, proč.

Je těžké žít s tím, že to tu stále visí. To, že se budou snažit. To, že na mě nepřestanou myslet. A že já nepřestanu myslet na ně, protože si budu hlídat svoje bezpečí jako štvaná zvěř, dnem i nocí.
To je to, co jsem – štvaná zvěř.
V noci mám sny, kdy bdím u ohniště a mezi stromy ve tmě svítí oči vlčí smečky. Nesmím spát, protože jakmile zavřu oči, jsou o něco blíž. Hodím po nich oharek a oni se stáhnou, ale neodchází a trpělivě čekají ve stínech, až moje pozornost poleví, až mi zase klesnou víčka a oni budou moct znovu učinit další výpad.
Vědí, že stačí počkat, až oheň dohoří – až se vyčerpám. Až nebudou žádné ohořelé větve, žádné žhavé uhlíky, které po nich budu moct házet a udržovat tak kolem sebe bezpečný kruh. Stačí jen počkat – vědí, že se nakonec jejich kořist zlomí.
Je jich hodně. A já jsem sama.

„Už nejsi sama.“
Slyším psí štěkot, vzduch prořízne výstřel a vlci se rozutečou. Můj oheň dohořívá, ale už svítá.
Přijede povoz a někdo mi podává ruku.
„Už nejsi sama,“ slyším mužský hlas. A potom někde vzadu další. A potom třetí a čtvrtý.
Ztěžka se zvedám na nohy a ty mě podpíráš v ramenou. Povozy jsou dva, naložené vším, co je potřeba – vším, o co já jsem přišla. Potraviny, oheň, kožešiny… a zbraně. Šklebí se na mě tvůj kamarád. Jednoho toho vlka ještě před soumrakem zastřelíme a sníme. A pak se konečně vymotáme z tohohle prokletýho lesa a dojedeme do města, kam se žádná z těchhle potvor neodváží.
Nevadí ti, že budu jíst vaše jídlo, protože věříš, že ti to jednou oplatím.
Jedeme.
Jedeme pryč.
Jedeme dál.

„Už nejsem sama.“