1947

Byl vlahý letní večer a my jsme si s mužem vyšli do města užít si slavnosti. Ulici osvětlovaly červené lampiony a my pili a smáli se. Jaké štěstí, že už se konečně můžeme zase smát, že máme plná břicha dobrého jídla a zase přemýšlíme o tom, co všechno bychom v příštích dnech chtěli dělat za zábavné věci.
Strávili jsme celou noc tancem, zpíváním a klábosením s přáteli. Obloha se začínala pomalu rozjasňovat a my se s mužem vraceli domů příjemně společensky unavení, když v tom nad námi s ohlušujícím hlomozem přeletěla tři obrovská letadla v řadě vedle sebe a padalo z nich…
Už zase se mě zmocnila ta příšerná hrůza. Hrůza tak šílená, že jsem měla pocit, že každou chvíli opustím svoje tělo. Křičela jsem, plakala a třásla se. Moje vlastní kvílení ke mně doléhalo jakoby z veliké dálky, jako by patřilo někomu jinému, někomu, kdo nejsem já, neznělo to ani lidsky, znělo to jako vytí zvířete šíleného strachy, které někdo zahnal do kouta a chystal se ho zastřelit.
Něco bolestivě svíralo mé paže, někdo na mě křičel a já se vrátila do svého těla a zjistila jsem, že to na mě křičí můj manžel a třese se mnou, ať toho okamžitě nechám, ať se uklidním.
„To nejsou bomby! Přestaň křičet! Uklidni se! Podívej se! Podívej se nahoru!“
Kulaté předměty se rozprskly ve vzduchu a z nebe se snášelo cosi blýskavého, co vypadalo jako chmýří pampelišek z průhledného skla ve zvětšené podobě. Tisíce a tisíce těch zvláštních třpytivých věcí se vznášely ve vzduchu a vítr je rozfoukával po obloze. Slyšela jsem, jak lidé kolem mě vydechli úžasem a když jsem se podívala do jejich tváři, spatřila jsem v nich nevýslovnou radost. Oči jim zářily štěstím a v jejich smíchu byla cítit obrovská úleva.
Zadívala jsem se znovu na ty podivuhodné věci na obloze, které se začaly snášet na střechy domů a do korun stromů. Lidé kolem nás se najednou rozběhli a každý z nich se snažil chytit do rukou alespoň jedno z blyštících se chmýříček. Každý si chtěl chytit své štěstí a pevně ho sevřít v hrsti, aby mu už neuteklo.
„Vidíš? Jsou to moc krásné věci. Už se nemusíme bát. Všechno bude v pořádku. Bude dobře,“ ujišťoval mě manžel, zatímco pevně svíral moje ruce ve svých se nespouštěl pohled z mých očí.
„Chytneme si taky jedno. Pro naše děti.“