Poutnice

Poutnice

Kráčela a realita pod jejíma nohama se bořila.
Nevadilo jí to, vždyť co je to realita. Mnohem víc by ji zneklidňovalo, kdyby byly věci opravdu takové, jaké se být zdají. Znala svět. Znala pravdu, a ráda by věřila, že za ty věky, co tudy prochází, poznala i lidi.
Byla přesvědčená, že oni by nedokázali unést, kdyby se o světě dozvěděli skutečnost. Kdyby pravda pronikla do jejich očí, a předala ten odraz jejich myslím… pravděpodobně by to nevydrželi a všichni do jednoho se zbláznili. Něco na té představě jí přišlo legrační, ani nevěděla co. Věděla, že dříve či později by jí jich začalo být líto… i když teď je litovala za jejich nevědomost.
Vážně ráda by věřila tomu, že ty zrádné, nelogické a povrchní bytosti poznala dost na to, aby dokázala předpovídat, jak budou snášet, až se doví o svém vlastním zániku.
Tsss, lidé… pravda, měli svoje kouzlo, ale stejně to byla odporná stvoření. Věděla to, vzešla přece z nich… kdysi jednou z nich dokonce byla… tedy aspoň si to myslela. Kdoví, jaká byla pravda.
Jistě, ona by mohla snadno prokouknout, znala pravdu o všem, tak proč ne o tomhle? Jenže o tomhle pravdu prostě raději vědět nechtěla… asi pozůstatek od nich.
Udělala několik dalších krátkých kroků a ohlédla se. Celý vesmír praskal jako nakřápnutá baňka, sténal a odhazoval střepy svého vlastního já. Bylo to legrační, nebo měla cítit smutek?
Strach neměla, protože strach je emocí lidí, a ona už jejich emoce cítit nemohla. Povzdychla si a zahleděla se opět před sebe – nic než temnota. No co, temnota není špatná, to se o ní jen říká. Znovu si povzdechla a zamířila přímou cestou k ní.
Po jejím odchodu zvuk zanikajícího vesmíru zesílil, a jediné, co se jevilo klidným vyla drobná, zvolna usychající slza, kterou tu po sobě zanechala.
Přece jen s nimi cítila soucit.
Autor Anjesis, 24.08.2012
Přečteno 622x
Tipy 1
Poslední tipující: Nergal
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter