Město

Anotace: Pamatuji si, jak mě jednou inspirovalo teplo zářící z dřevěných domků. V krajině, kde je všude klid, chlad a tma, jen v domech je útulno.. A tohle vzniklo.

Modrou oblohu vystřídaly hvězdy a měsíc. Kraj přikryla tma a většina lidí už zalezla do svých domků. Většina. 
"Víš, že bys tu neměla být a už vůbec ne se mnou." Pronesl tichým hlasem jen, aby si byl jist, že nezapomněla, s kým má tu čest. Ďábelsky se usmála a podívala se mu do očí. Věděla, že kdyby chtěl, jediným pohledem ji promění v kamennou sochu, ale stejně tak věděla, že jí by to nikdy neudělal. Seděli v mokré trávě, ale to ani jednomu nevadilo. Lehla si a dívala se na hvězdy. Připomínali jí minulost a stejně tak věděla, že někde v nich je i její budoucnost. 
"Zavři oči." Přikázala mu a on poslechl. "Otevři mysl. Co vidíš?" Zajímala se. 
"Vidím město ve skalách se špičatými vrcholky. Stěny domů, věží i zámků, jsou chladné a přesto se v nich skrývají domovy tisíců. Vysocí válečníci hlídají brány, moudří ve věžích přednášejí svým studentům, obchodníci obchodují, všichni vypadají poklidně, šťastně. Vidím spousty žen jako jsi ty." Praštila ho, ale on nepřestával povídat. "Vidím bytosti všemožného původu. Jako kdybych právě stál na náměstí a pozoroval ruch kolem. Jako bych.." 
"Jako bys byl zase doma." Dokončila za něj. 
"Ano, přesně tak. Jak jsi to poznala?" 
"Bez toho, abys zmínil Xadra? Bylo to těžší, ale vyprávěl jsi mi o svém domovském městě tolikrát, že to bylo zřejmé." Při zmínce svého miláčka se smutně usmál. Chyběl mu. Chybělo mu jeho rodné město. Naklonila se nad něj, až ho její copánky lechtaly po obličeji. Nic neříkala, jen koukala do jeho temných očí plných smutku a kouzla. 
"Měla bys jít domů." Šeptl, ale ona o tom nechtěla ani slyšet. Už jí začínalo lézt krkem, jak on stále lpí na tom, aby je nikdy nikdo neviděl společně. Jen kvůli ní. Prý. Občas mu přestávala věřit, že to tak skutečně je. 
Zvedla se a dala se na odchod. Šel za ní. Jeho černý plášť za ním vlál, jak zrychlil krok, aby ji dohnal. Když mlčky došli k první chalupě, oba se zastavili. Dál už s ní nikdy nešel, vždy se schoval do tmy, kde zůstával až do objevení prvního slunečního paprsku. Stáli naproti sobě. Její tváře byly červené od zimy, sandále měla promočené od rosy a zelené šaty smutně splývaly na zem. 
"Co vidíš ty, když zavřeš oči?" Zeptal se. 
"Vidím tmu. Pak si ale vzpomenu na tebe a vím, že tou tmou mohu v klidu kráčet a nic se mi nestane. Doufám, že to tak bude vždy." Řekla, objala ho a dala se na cestu domů po písečné cestičce. 
On jen stál, dokud nezmizela za prvním rohem. Schoval se do stínů a nedočkavě čekal, až nastane soumrak, při kterém konečně bude moci odejít s ním.