Staré zlaté časy

Když se u nás doma dřív pekl chleba, to vždycky muselo být voňavě a veselo! Maminka vysypala schody droždím, aby se zatáhly, tatínek plachtou označkoval piksly a už se jelo.

 

Nejdřív strýček Hnátoslav vybral ze džberu staré preclíky, to aby neubyly a vysmejčly.

Pak p-o-m-a-l-u spustil cedník do varny a opatrně ho zase vytáhl.

Vždycky jsem se na něj díval se zatajeným dechem, abych náhodou tu varnu neopatrným fouknutím byť jen nezčepýřil.

 

Můj starší zkušenější bratr se tvářil vždycky stažně, zato malá ségra Mektylda vzrušeně vypískla, kdykoliv někdo přihřál mandli. A že jich bývalo!

 

Já jsem v takové chvíli většinou sedával na štumpli a všechno zpovzdálí pozoroval.

Občas maminka zavolala: „Pojď nám pomoct, Tramtoníne,“ ale já se ošíval a dělal, že mám strašně moc práce se štumplováním.

 

Jo, z povzdálí všechno sledovat, kochat se tou starobylou žítnicí, to bylo moje. Ne, že bych nechtěl nebo neuměl pomoct, ale takhle jsem si všechno hezky vyfotil do hlavy, abych na to mohl jednou vzpomínat.

 

Nakonec jsem stejně vždycky přiskočil, hlavně když strýček Hnátoslav začal z kádě tahat heluláka. To jsem pak přiskočil nejen já, ale všichni, kdo měli zdraví v rukou i nohou, a tahali a tahali.

 

Vytažený helulák vypadal vždycky rozzlobeně, se ségrou Mektyldou jsme se mu vždycky smáli, až nám tekly sliny po bradě a tetička Jamorína nás musela vypakovat na blákon, aby naše výbuchy smíchu heluláka úplně nevykolejily.

 

Vykolejený helulák, to by tak scházelo!

 

Pak, když už bylo všechno uklizené a babička K. si zapálila dýmku, byl čas na vyprávění. Na vyprávění, jak se dřív pekl chleba, když babička K. byla ještě obojživelník.

 

A já jsem šel unavený spát.

 

Unavený

a šťastný.