Víla...?

  Kráčí po studené zemi. Dlouhá stébla trávy jí hladí lýtka. Do bosých chodidel ji občas zapíchá kamínek. Míří, ani neví kam, hlavně někam...

  Obloha je potažena šedým baldachýnem. Prší.

  Světloučké prstýnkové vlasy sahající jí až pod lopatky už nevypadají tak hezky, jak si myslela ráno. Bílé šaty z krepu má na sobě přilepené, jsou průhledné a rýsuje se pod nimy každý ohyb jejího křehkého těla. Vypadá jako víla. Jako víla, které někdo utrhal křídla a odhodil ji do mokré trávy.

  Posadí se mezi kořeny osamělého starého javoru. Určitě potřebuje společnost. Pokrčí nohy, obejme si kolena, bradu na nich položenou a nechává se bičovat prudkým lijákem co neustále nabírá na síle. Ať si klidně dostane zápal plic, je jí to jedno. Ještě nikdy nepoznala takovou bolest. Jako by jí někdo do hrudi vrazil ruku a urval jí kus srdce... Nikdy by ji nebylo napadlo, že zrovna ona bude mít takovouhle smůlu. Ano, bylo to běžné, stávalo se to každému ale ona v tuto chvíli myslela jen na sebe. Na to, jak jí šeptal, že ji nikdy neopustí... Byla tak naivní. V ústech cítila hořkost zklamání.

   Před očima jí právě prolétal motýl, proplétal se mezi kapkami. Ten nemá šanci, pomyslela si. Neměl. Jedna těžká kapka ho zasáhla a přirazila k zemi. Sebrala ho tedy z trávy. Je promočený jako ona. Nechala si ho ležet na dlani, tělem se nad ním naklání, aby ho uchránila před provazci vody.

   Vzhédla. Zapadá slunce. Nad obzorem ještě sebralo síly a protrhalo mraky. Růžovooranžová záře se šíří po kraji a osvěcuje i ji. Nastaví tedy motýla paprskům, ať z nich také něco má.

   Do žil se jí najednou vlévá trocha radosti. Možná naděje. Ještě není všemu konec. Motýl jí na to odpoví lehkým mávnutím křídel a odlétá za sluncem.