Úvaha

Anotace: Jen takový pokus o cosi asi nejspíš smutného, ale jako obvykle - za komentáře jsem neskonale vděčen a ani případný tip neurazí :-)

Vzpomínám si na ty časy, na ty časy, kdy jsem měl pro co žít, kdy každá buňka mého mizerného já hořela touhou a vášní. Kdy jsem byl plný víry v sebe sama i v budoucnost, kdy jsem byl s ní. Ano, poté přišly jiné; a v každé další jsem hledal ztracenou dokonalost, harmonii, alespoň zrnko minulosti. Tu chvíli, když vezmete svého milovaného do náruče a jednoduše víte, že v ten daný jedinečný okamžik do sebe vše zapadá a za nic na světě se nechcete pustit.

Jenže jak plyne čas, Ty v mých vzpomínkách pozvolna bledneš; a to mě k smrti děsí. Znáš ten svíravý, dusivý pocit? Když Ti srdce buší, div nevyskočí z těla a ty si jen přitáhneš kolena k hrudi a obejmeš se pažemi a doufáš, že se nějakým způsobem udržíš pohromadě a nezbudou z tebe jen střípky rozsypané po podlaze? Proto teď kráčím světem sám, prázdný a znavený odraz s nicotnou jiskřičkou naděje, která přes to přese všechno, a možná právě tomu navzdory, nikdy zcela nevyhasne…