Osud se dívá tím směrem

Rozlamuje pečeť a rozkládá dopis. Roztřesenými prsty přejíždí po drsném povrchu pergamenu od středu až po jeho kraj, ale listina se mu vysmekne. Až napodruhé ji před sebou rozprostře a dá se do čtení. Zrak má dobrý, ale ruce už nejsou co dřív. Poznává rukopis, typické psaní kapitálek i vzájemné napojování minuskul. Dlouho čekal a doufal, že mu napíše. Nepřekvapuje ho nepříliš lichotivé oslovení hned v úvodu a ani to, že dopis obsahuje jen pár strohých vět – cosi o zanedbaném sídle, rozvráceném panství a několik neuctivých poznámek o jeho tělesné konstrukci. Opatrně odloží psaní na stolek po své levé ruce, pohodlněji se opře a zavře oči. Usíná a koutek svraštělých úst se mihotavě nadzvedne. I kdyby se neměl dožít rána, odejde s vědomím, že na něj myslela. A pokud je tohle skutečně její největší trápení, pak je dozajista šťastná...