Procházka v lese

Procházka do lesa

Krajinu sevřelo mrazivé počasí. Teploměr ukazoval mínus osm stupňů. Pozoruji sýkorky, jak nedočkavě zobají zrníčka v krmítku na naší švestce. Jsou neposedné a neklidné. Zobnou, popoletí, zobnou, uletí, vrátí se a znovu. Pomalu jsem otevřela okno, abych se nadechla čerstvého vzduchu. Okamžitě byly všechny pryč. Ostrá zima mi vjela pod kůži a já jsem se rozhodla. Půjdu se projít.
Venku byl klid a mír. Ticho narušovaly jen moje kroky ve zmrzlé krustě sněhu. Svižným krokem jsem došla až na mýtinu k lesu. Mezi větvemi stromů se pomalu prodíraly první paprsky sluníčka. Lehká pára mi šla od pusy a já jsem se cítila neskutečně dobře. Nepopsatelně... takový ten pocit, kdy se vám chce smát i brečet najednou a u srdce je vám krásně.
Najednou jsem ho uviděla. Statný jelen s mohutným parožím pomalu a rozvážně vkráčel na mýtinku. Zastavil se a stál, s upřeným pohledem tam, kde jsem stála já. Naše oči se setkaly. Dýchala jsem pomalu a neznatelně, abych jej nevyplašila. Jelen udělal ještě dva kroky směrem ke mně... znovu se zastavil. Tu pojednou z houštiny vyběhla laň. Krásná, štíhlá. Zastavila se také a jejich pohledy se střetly. V duchu jsem litovala, že to nemohu vyfotit. Nechtěla jsem se ani pohnout, abych ten krásný okamžik nepřerušila.
Jelen popošel blíže k laňce a na okamžik se jejich hlavy dotkly. Pak se pomalým krokem připojila k jelenovi a oba kráčeli z mýtinky pryč do hloubi lesa. Počkala jsem, až mi úplně zmizeli z dohledu, a ještě vstřebávala ten okamžik klidu a lásky. V tu chvíli jsem si uvědomila, že opravdová krása se nedá zachytit – dá se jen prožít.