k čemu vysílat SOS?

Anotace: ...

Nedaleko úsměvu pod rzí tvých vlasů, kdy v očích to hraje a na rtech je tanec mexických indiánů.
V kloboučnictví dostali nové zboží.
Klobouky pro koně.
Já zůstávám věren svému máslu.

Šimral jsem ji skleněným střepem na bradičce.
Líbilo se mi, že nosí bombarďáky po babičce.
Nebylo zřejmé, co je vlastně zač.

To nápisy na restauraci byly zřetelné a jasné.
Kouření zakázáno!
BEZ KONDOMU NEVSTUPOVAT!

Slepecká hůl přioděná do sarkasmu černé barvy. Trochu mě děsila představa člověka, co na sobě nechá dříví štípat.
Zatočila se mi hlava.

Sklouzl jsem po toboganu až do sklepa dívky rezavých vlasů, kam mě skopl kůň v klobouku.
„Stačí nasušit dostatečný počet mrtvol, aby nevyhasla pec,“ znělo z tácu plného panáků kořalky, jenž se řítil společně se mnou.
Ještě divnější restaurace.
Hodně se zaprášilo, když jsem tam spadl.
Lidi to bylo lidí.

Chytla mě za límec rezavá holka, která už vypadala zase jinak.
„Bohémský život si hraje na protest proti společnosti, ale jde spíš o to, že se člověk nechce mejt.“ řekla.
„To je nějaký poselství?“ zeptal jsem.
„Tedy mě by spíš zajímalo, co všechno je člověk povinen přežít?“

PS.
Zaslechl jsem kuňkání žáby a myslel na princeznu.
Šel jsem si vyčistit zuby.
Ale tohle nebyl můj den.