nosí ten svět vůbec trenýrky?

„Doufám, že mě nepomlouváte?“ zeptal jsem se dvou žen u nás na chodbě, které mluvily tak tiše až skoro nebyly vidět.
Přesunuly se ke mně jako stín.
Zmačkaly mě do tvaru papírového míče.
Chvíli si se mnou nahrávaly.
Na vyčištění podlahy to bylo dost.
Stačilo pak na mě dýchnout, abych se navrátil do původního stavu a mohl šlapat do schodů.

„Dobrou noc,“ špitl jsem a za oknem jsem si povšiml koňských očí, které jakoby tušili, že byla řeč o salámu.

Někdo mi svítil do očí a mě kručelo v žaludku.
Mít či nemít?
Kdysi jsem si myslel, že je to důležité.
Tak se ve vesmíru někdo uprdl.
A co mi s tím?
Fotbalista nakopne fotbalistu a reportér prohlásí, že neměl na vybranou.
Zrovna jako to tvrdí spousta vrahů.
Nikdy bych nedokázal spravit rozbité hodiny.
Rozbít je bych zvládl.

Snažíme se vymámit z jalové krávy tele.
I dnes zrána mi volal v hlavě hlas: DŮKAZY! DŮKAZY!
Bylo to tak zničehonic, že jsem se až lekl.
Jak se s tím vyrovnávala Jana z Arcu?
Převlékala se za chlapa a vyháněla Angličany z Francie.

Ó ty někdo, ukaž mi moji cestu!
Ó ano.
Ó díky.

Převrátil jsem se na druhý bok a dal si ještě třicet.