mám pořád hroznou žízeň

„Potřebuji sledovat agenta!“ Začal na mě řvát.
Možná jsem vypadal, že to chápu, ale já to nechápal.
Díval jsem se v úhlu kam by se odrazila kulečníková koule.
Já se tak dívám často, když se chci uklidnit.
Proměřuji odrazy koule v prostoru.
Pořád řval, a já si říkal, že taková samotka snad zase není tak hrozný trest.

„Našinec má chvilky, kdy by si nejraději podřízl žíly, že jo?“ prozpěvovala si za oknem s mříží sýkorka a bez problémů se vykálela na parapet.
Strašně jsem jí záviděl.

PROČ JSI TO NAPSALA? Ptal jsem se ženy, kterou jsem snad miloval.
„Abych to mohla smazat.“
Čím dál tím více chápu proč ti apoštolové z Máří Magdaleny udělali šlapku.
Co jiného jim zbývalo, když nechtěli být za idioty.

„Odposlouchávají naše hovory a vždy se najde něco, co zní podezřele. I kdyby jsi hrál do sluchátka jen na kastaněty,“ řekl lovec agentů.
„Chápu,“ řekl jsem a v uších mi zněly kastaněty.
„V kolika letech jsi se narodil?“
„Musel bych se podívat na rodinné fotografie.“

Fakt je lepší močit bez krve.
Jenže vykládat tohle mladé holce, co sedí nahá na posteli je víc než blbost.
Je už dost stará na to, aby věděla své o krvi.

„Ty ještě žiješ?“ ptá se mě lovec jako člověk člověka. A já to nevím.
Dýchám, ale stačí to k životu?
Tak si nasliním prst jestli ucítím závan světa.

PS.
Na bolest hlavy jsou prý dobré dvě piva.
Odborníci přicházejí každou chvíli s nějakou moudrostí.