karty by se měly vyložit

„Já ho znám,“ ukázal na mně od pultu vysoký, mátožný kluk, co už dávno nebyl klukem, ale bylo cítit, že se o to pořád pokouší.
I já jsem ho znal.
Byl to hráč.
V diplomatickém kufříku nosil karty.
Balení sirek na hru v krabičky, a taky kostky a citrony, aby se při hře neusmíval.
Všestrannost obličejové mimiky.
Dával si bacha, aby ho neprohlédli jako masturbující ještěrku, co přišla o ocas.
Nikdy už nedoroste do původní velikosti.
Měl svá období.
Třeba takové, že pil pivo zásadně na ex, i když po pátém již měl problémy.
Často se pak celý zkroutil a zabalil se jak sjezdař na lyžích.
Po sedmém se šel prostě vyzvracet.
Každopádně se snažil, cokoliv dělal, prodat.
Asi to byl umělec.
I Piccasso měl svá období.
Modré.
Růžové.
Kubismus.
I hráč už měl jiné období.
Pivo jen usrkával a hrozně se mu třásly ruce.

Vykročil jsem na ulici.
Kolem proběhl ptáček Konipásek.
Tihle chlapíci hodně běhají.
Běhají s lehkostí antilop.
Chytila je někdy nějaká kočka?

„To když já jsem....“ zaslechl jsem otevřenými dveřmi z hospody hráče, který zase něco prodával.
Doufám, že se Konipásek nenechal nikdy chytit.