kdo se mi to směje?

Anotace: ...

Spatřil jsem sám sebe, jak hraji na housle.
Na chodníku přede mnou ležel ošuntělý klobouk, do něhož mi lidé občas hodili minci.
„Sakra!“ řekl jsem.
„Vždyť já neumím hrát na housle.“
„Tak to máš blbý,“ řekl mi cizinec.
„To mám fakt blbý.“

Rozezněl se lesní roh s tím nádechem baroka a zpoza rohu vyběhl šimpanz, s oním nástrojem, pronásledovaný dost nerudným chlapem.
„Takhle zničit Mozarta!“ řval a mával notami, kterými chtěl nešťastného tvora ztrestat.
„Tak ten to má opravdu blbý,“ řekl cizinec.
„Kdo?“ řekl jsem a zadívali jsme se s cizincem jeden druhému do očí.

„Do práce!“ zařval ten chlap nahánějící opa a přetáhl mě notami přes čenich.
„To bylo na mě?“ zeptal jsem se cizince.
„Ten mediální svět se chová hrozně neosobně.“
„Já měl pocit, že to bylo hodně osobní,“ řekl jsem a podrbal se na nose šmytcem.
Šimpanz proběhl docela blízko a nešikovně mi udeřil přímo do rozkroku a zlomil mne.
V následujícím okamžiku jsem dostal partiturou po hlavě.
„Koukej se snažit!“ štěkl na mě chlap a vybral hrst mincí z klobouku.

„Tak moment! Tohle je minulej život anebo ten příští? Ten současnej to určitě není. Já na housle hrát neumím.“
„Život,“ usmál se cizinec. „Vy toho s ním naděláte jakoby neexistovalo nic zajímavějšího.“
„No,“ a víc jsem ze sebe nedostal, protože se mě zmocnila myšlenka.
Nádavkem k ní jsem dostal další ránu lesním rohem a partiturou.
„Život,“ zněl vzdalující se smích, který jakoby mizel v jiné dimenzi.