jsme si příliš podobní

Anotace: ...

Vím, že do letadla nikdy nevstoupím.
Nevím kam bych cestoval.
Líbí se mi dvojplošníky, ale když nemám odvahu se za letu projít po jeho křídle, tak k čemu by to bylo.
Mluvil jsem o tom se ženou, která byla ve svěrací kazajce.
Byla to černoška, ale pleť byla odkrvená.
Tak nějak jako u Michaela Jacksona.
Pobrukovala si píseň Johna Lennona o šťastné horké zbrani a o tom, že by potřebovala svůj fet.
Mě neposlouchala.
Dívala se skrze mne.
Nebyl jsem si jistý kdo z nás dvou je mrtvý.

Na stěně jsem uviděl pableskovat svoji tvář naloženou v zelené barvě.
Žena v kazajce se zatvářila udiveně, ale zároveň se zdálo, že ji ta scéna udělala dobře.
Začala si něco mumlovat, což znělo, jako když si volá taxíka.
To už byly stěny plné obrazů a barev.

Prolínal se svět se světem.
Mohli to vidět jen skuteční účastníci, protože v okamžiku kdy vstoupil personál, tak na nich neulpělo ani smítko překvapení.
Jejich počínání bylo mdlé a stereotypní.
Dýchl jsem jednomu z nich za ucho, ale naprosto nic to u něho nevyvolalo.
Dál rozvazoval paní z kazajky.
„Budete už hodná?“ ptal se druhý zřízenec, ale na odpověď nečekal.
Udělal jsem mu nad hlavou dvěma prsty růžky a žena se začala smát.
„Snad ji nelechtáš?“
„To myslíš vážně?“
„Ještě nikdy jsem ji neslyšel se smát.“
„To dělá ta chemie.“
„Bůh žehnej chemii,“ řekl zřízenec a oba dva s úsměvem zašátrali v kapsách, aby každý vylovil svoji pilulku, kterou spolkli naráz bez kapky vody.