obranyschopnost neviditelných světů

„Vono když za to ti dudáci vzali, tak to byl opravdu frmol. Co by na to asi husité? Vystačili by si s tím Kto sú boží bojovníci? Asi by záleželo na tom v kom by bylo víc nasranosti. Oni sice pořád povykovali: Bratři za pravdu! Tedy aspoň režisér Vávra je takhle vypodobnil. Jenže já si myslím, že to byli hlavně nasraní lidé. Proti všem!“ Vykládal šestého července chlap, v širokém klobouku jak Krakonoš, na Staroměstském náměstí partě Japonců, kteří si ho fotili a natáčeli, aby se měli doma na co dívat.
„My poslední spravedlivý. Jak jen se nám zdá být všechno snadný. Otiskneme svoje pracky do mokrého betonu a myslíme si, že jsme tu navždy,“ zdvihl ruku směrem k asketickému pomníku Mistra Husa, a jeho posluchači stočili kamery taktéž tím směrem.
Byli přesvědčeni, že jde o výklad historie.
彼は何を言いますか？zeptal se jeden z Japonců.
„Von vám to doma Tomio přeloží,“ řekl kolem procházející japanolog. Přičemž takřka neznatelným gestem ruky pozdravil muže v klobouku.

"Výjimečnost svět netoleruje. Buď ji bezmezně miluje a nebo stejně tak bezmezně nenávidí, ale v žádném případě ji netoleruje," pokračoval v přednášce a na chvíli sklonil hlavu tak, že se schoval za střechu svého klobouku.
"Svět netoleruje ani toleranci," zařval s prudkým narovnáním až byl jeho klobouk opět nade všemi a asijští turisté se leknutím zakolébali, aby vzápětí začali tleskat.
„Kabuki,“ řekl jeden z nich a tleskali o to víc.
Tleskání přešlo do spojených dlaní, jak při modlitbě.
V nekonečné uklánění.

Jeden z přítomných ho požádal o zapůjčení klobouku, do něhož mu začali, stále se uklánějíce, dávat peníze.

„Už jsem mimo provoz. Je zbytečné do mě házet mince,“ řekl muž po té, co nějaký čas sledoval jejich počínání.
Nasadil si klobouk zpět na hlavu, aniž by se do něj podíval.
Aniž by poděkoval.
A jak odcházel, tak se mu zpod něj sypaly na dlažbu peníze.

Kolem něj se slétalo hejno.
A nebylo holubí.