Vyznání Pivoňce

Vyznání Pivoňce

Rok a půl, od zimy do jara, jsem se těšil z tvé přítomnosti.

Obdivoval dechberoucí krásu a vůni, kdykoli jsi z nalévajících se pupenů rozkvetla do dojímavého, zasněného půvabu i litoval chvil, když jsi nedostatkem životodárné vláhy sklonila unaveně hlavu.

Po nocích hlídal a chránil tvůj spánek, naslouchal kostelním zvonům i sovímu houkání a k ránu tě něžně probouzel se zpěvem ptáků.

Cítil, jak mnou prorůstáš, jak se svými kořeny žíznivě zachytáváš mého těla,

bál se všech zákeřně přicházejících mrazů i vyčerpávajících veder, rozhodnutý tě před nimi chránit… objímaje tvá roztřesená kolena.

A pak, jednou, koncem jara, těsně před květem, jsi byla náhle pryč;

i s kořeny, které mou podstatou zatím cele prorostly…

Zůstal jsem tady prázdně stát a můj smutek zní dutě…

Už nejsem hrdý květináč… jen starý, nepotřebný… truhlík…