Deník, 15.10.2025 (se psem o filmech)

Máme doma hrozně chytrýho psa, fenku. Je to napůl jezevčík a napůl jakejsi brakýř. Loupne chytrým okem a ví. A ví, že vím, že ví.

Jde spát, ale o půlnoci zaťuká drápkem na dveře ložnice, že je čas se jít ještě vyvenčit. Takže vezmu baterku a jdu s ní před dům, kde bydlíme. Holka očuchá vítr ze všech světovejch stran, pak chvíli popochází a nakonec dokončí svůj každovečerní rituál. Koukna na mě okem a vím, že ví, že vím.

„Jseš chytrá, jako vopice, fufňo,“ řeknu jí pokaždý a ona koukne: „Jasně, jako. A víš, že ty nejchytřejší jsou taky ty nejotravnější?“ Hmm, to mě doteď nenapadlo, ale má pravdu, předsedo, a tak jdeme domů.

Pak si lehne do pelechu a pozoruje, jak si pouštím nějakej starej film. Tím myslím film z devadesátejch let, třicet a víc let starej, film pro pamětníky. A Frída (fufnino pravý jméno) se dívá se mnou. Teda dívá se na mě a pro krátkou chvíli toleruje, že se nevěnuju jí.

A já přemejšlím. Jaký dokonalý filmy rámovaly mý mládí v devadesátkách? Asi to začaly „Stíny a mlha“ od Woody Allena a „Král rybář“ od Terry Gilliama. Pak přes svatou trojici „Vykoupení z věznice Shawshank“, „Forrest Gump“ a „Pulp Fiction“ z devadesátýho čtvrtýho až k „Big Lebowski“ a „Matrixu“ těsně před koncem milénia. Promiňte, vynechám filmy Saši Gedeona i Davida Ondříčka, z českejch tam pro nás byla maximálně „Jízda“ Honzy Svěráka.

Naliju si víno, koukám na „Big Lebowski“ v originálním znění, vracím si záběry a vychutnávám si, jak všichni hrajou jak to víno, co piju. Jeff Bridges, John Goodman, Steve Buscemi (!!!), Julianne Moore, John Turturro.

Před pár dny umřela ve věku nedožitejch osmdesáti let Dianne Keaton. Chybí mi. Od Kmotra po Annie Hall.

Proč dobrý lidi umíraj tak mladý?