Ukradené minuty

Byl únor. Slunce lechtalo okno zcela příjemně až paprsek zasáhl kus její milé zelené mikiny.
V poslední době žila pro svět ve škatulce v rovině introverta, co hrál hru Člověče nezlob se.
Ale nebylo s kým. Dávala otázky jen svému nitru a abstraktní témata jí byla velice blízká.
Z okna cítila energii a střechy čuchala magickou samozřejmostí pro únik ze samozřejmosti.

Co je vlastně? Přes hluk aut blízké magistrály si hrála na klid, který byl jen slovní hříčka,
ale tak už to v Praze bývá. V kaleidoskopu svých nálad vybrala zelenou, protože taková je tráva.

Myšlenky, asociace i tíživé alarmy sanitek, ale to všechno našla v tom prachu všední ulice
i záblesku pracovního dne.

Je dneska jiná?
Jen trochu oblečená, aby se líbila v zrcadle a neřítila se do neznáma.
Potřebuje světlo a hledat své ztracené iluze nadčasovosti.

Čaj pomůže a psala do deníku.
Vždyť od dětství si přála být spisovatelka a tak proč to neříci té rušné ulici.
Vždyť i lidský hlas nemusí být zapomenut pro jednou a bez zakopnutí to vítr předá dál.

Řekla si, že každá nenapsaná řádka je vlastně kilometr, který chybí k cíli.

Co je její láska?

Být v duši literatury a čtená i v tom kolotoči mohutných řas času.


Bude psát a psát.

Vykřikla a usmála se.

Smích léči, ale psaní je cenné a nosí zázraky neskutečna.
Cítila se naplněná a méně křehká.