Začíná pršet

Začíná pršet

Ze suchého prachu a kamení rozpraskané hlíny se vynořuje pokroucený tvrdý kořen. Jeho pevná vlákna jsou potažena hrubou kůrou, která se drápe po houževnatém dřevu vzhůru, stáčí se kolem větví, objímá kmen silnými a těsnými vrstvami, obtáčí suky a dutiny vyhloubené hmyzem a ptáky. Sleduje vazivo mohutné pumpy, která vysává poslední diamantové kapičky vláhy z vysušené země a tlačí je do trsů jehliček vysoko nad zemí.

Vzduch je těžký a čirý. Pod žhavým sluncem rychle letí cáry mraků. Silné větve stromu se poddávají nesoustředěnému vanutí větru a ohýbají se na všechny strany. Tisíce jehliček se dávají do slabého zpěvu, špitají si mezi sebou a jejich šepot zní jako jez na řece, jako počínající lavina, jako mávání křídel harpyje. Vítr doráží na strom víc a víc. Cloumá jeho větvemi nepříčetnou silou, hází s korunou na jednu stranu a hned zase zpátky, větve podléhají jeho náporu a klaní se, uhýbají, skučí a kvílí jako vodopád, jako sesuv svahu, jako prchající stádo koní ve volné krajině.

Vzduch temní a přes blízký obzor se převalují mraky. Vzdouvají se jako přílivová vlna, jejich mohutný útok doráží na krajinu, která pod jejich náporem mizí, ztrácí se, zešedne a je pohlcena, uvězněna pod tmavými hlubinami mračen. Vítr nepřestává sílit, duní a bouří se, hučí jako dálnice, rozechvívá vzduch allegrem mohutných tónů a s jeho hloubkou rezonují skály.

Temná masa mračen se v hrozivé hradbě, jako vyboulená zeď přehrady připravená k protržení, postupuje nízko nad zemí, hrne před sebou zoufale úpící vzduch naplněný listím, třískami a prachem, plný drobného hmyzu a peří, vzduch sytý hlukem, touhou uniknout a strachem. Černá hmota se převaluje, třou se o sebe obří těžká a takřka nehmotná oblaka, naráží do sebe jako mamuti v zápase svalů a energie a požírají se nepovšimnutelnými čelistmi.

Náhle neustávající dunění, při kterém se chvěje vzduch protrhne jako prásknutí biče výstřel, jehož ozvěna se ještě dlouho odráží od skal. Příboj mračen se svíjí v křeči, chvílemi se v něm nejasně blýská a potom následují další údery a zvuky trhající se oblohy.

A potom se rozerve vzduch mezi hradbou mraků a zemí, vyšlehne hořčíkový záblesk, kterým se nebe vypaluje do krajiny a obloha se dotkne země. V ten okamžik se ozve řev samotného vzduchu, celý svět zaduní jako pukající ledovec, jako by se měl roztrhnout na kusy, roztřese půdu a rozezvučí každou částečku prachu.

Vítr dál vyje ve větvích houževnatého stromu a z nebe sjíždí do země zášlehy ohně a světla. Bouře se otřásá ozvěnou vlastních kroků.

Kolem tmavých jehliček stromu proletěla těžká stříbrná kapka smýkaná neúnavným větrem a za tichého zazvonění dopadá do vrstvy navátého prachu. Rozpráší kolem sebe vějíř vyschlé půdy a vyhloubí do země nehluboký kráter. Kapku následují další. Půda vděčně přijímá životodárnou smršť velkých vodních kulek a hladově hltá sestoupivší nebe.

Začíná pršet.

Autor KŠmahela, 21.06.2020
Přečteno 110x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter