Ráno a knihovnice

Anotace: Mé ráno a sladké poblouznění...Určeno ženám i dívkám ke čtení.

Kupodivu jsem se ráno probudil sám od sebe. Kupodivu, je zcela namístě, neboť včera mne násilně ze spaní probudilo pneumatické kladivo a příklepová vrtačka v sedm hodin ráno.

Při pohledu do zašlého zrcadla, bylo zajímavé, že to, co jsem viděl bylo je v naprosté shodě s tím, jak se cítím.
Bylo blahodárné, zakoušet po velmi dlouhé pocit odpočatosti z vyspání.

Nejsem narcistní, spíše se zrcadlům vyhýbám, ale někdy hloubavý pohled do vlastních očí mnohé prozradí.
Dnešního rána jsem ještě na značně proleželé matraci pociťoval snad jen bolesti v oblasti bederní. Dala o sobě vědět starší zranění.

K jednomu z nich jsem přišel krátce po uzavření smlouvy u klienta, před několika léty.

Tehdy byl únor a já v okamžiku štěstí z úspěšně dokončené obchodní transakce, opustil jsem administrativní budovu klienta s takovým nadšením, že jsem opomněl několik málo namrzlých schodů před budovou.

Má chodidla se dotkla snad prvních dvou schodů a poté přišla ohlušující rána, přičemž hmotnost mého statného těla nejcitelněji pocítila kostrč nad levou kyčlí.
Nechtěl jsem ztropit scénu, či povyk, ale ukrutná bolest, černo před očima mě zmobilizovaly a nějakým záhadným způsobem, snad v afektu se mé tělo dobelhalo do auta, kde jsem nekontrolovaně řval, jako šílený. Ale už je to pár let.

Tato stará neléčená zranění mě budou pronásledovat jako stín, do konce života.
Dnes mne velmi uklidňuje pocit vnitřního míru, nepálí mě oči z nevyspání, což je jedinečné!

Odklopýtal jsem do kuchyně, kde mimo ledničku odpojenou od rozvodné sítě, bylo několik sklenic s kořením, rýží a ovesnými vločkami.
V teplé vodě z vodovodního řádu zmizely dvě hrsti ovesných vloček a lžíce levného džemu z nejmenovaného řetězce.
Dychtivě jsem hltal také meltu s mlékem, abych co možná nejdříve, vyrazil do knihovny. Jednak vrátit knihy, ale hlavně zapůjčit si jiné, jež mne mohou obohatit.

Nechodím, do malé pobočky knihovny ukryté mezi spletí panelových domů moc dlouho. Nanejvýše několik týdnů. Téměř vše, je zde pro mne tak nepoznané – nové. Těžko říci, zda se těším na okamžik, kdy budu mít přečtenou většinu z těchto svazků. Na dobu, kdy budu v této malé knihovně trávit přinejmenším tolik času, jako některé ze zdejších zaměstnankyň, které jsou zde v zaměstnaneckém poměru.

Zažil jsem právě dnes zvláštní situaci. Nebo jsem zvláštní já? Posouzení nechám na čtenářkách.

Vybrané knihy jsem si vložil do nevzhledného plastového košíku. Postávám u pultu za starším pánem.
Pohledná přibližně pětatřicetiletá knihovnice oslovila familiérně pána a jala se čtečkou čárkových kódů snímat i registrovat vypůjčené knihy.

Náhle se zastavila, pohlédla laskavým zrakem na muže a velmi tenkým hlasem se jej zeptala:

„Pane Nováku, budete si brát i tento román? Vždyť jste jej měl zapůjčený nedávno?

„Ano, vezmu“ odpověděl roztřeseným hlasem.

„Takových knih, tam bude víc“ dodal.

Po chvíli odešel a já položil své vybrané knihy na pult.

Subtilní knihovnice je dlaněmi objala s takovou něhou...

Na horní polovině těla měla vypasovanou, blankytně modrou blůzu s drobnými volánky.
Její hruď zdobila dvojice drobných prsů. Působila neskutečně křehce.

Vlasy měla střižené do mikáda, přičemž její ofinu spínala barevná sponka.

Tak rád bych s ní strávil několik chvil osamotě, za vřelých pohledů...

Zřetelně poděkovala za to, že jsem si knihy vypůjčil a odešla asi tři metry ode mne, třídit knihy po zapůjčení.

Pohled na ni mi znemožnila její kolegyně, která byla ke mně otočena zády a pomáhala jí.

Knihy zmizely v útrobách mé objemné kožené aktovky.

Chtěl jsem se s krásnou knihovnicí rozloučit, ale nevěděl jak?

Přestože nebyla vidět, pozdravil jsem hlasitě. Na můj pozdrav reagovala ležérně knihovnice otočená zády, ale ta, která mne tolik zaujala, povstala a když jsem uviděl její tvář, vycítil také její sladký pozdrav, který byl odečitatelný z jejich drobných rtů.

Z opojné slovní a vjemové zápletky mě brzy vytrhl návrat k místu, kde bydlím.

Asfaltové „chodníky“, na nichž se povalovaly odpadky, střepy z lahví a nedopalky.

Hřebíčkem dopoledne byl pohled na vzdálené kontejnery. V jistou chvíli se zdálo, že se jeden z nich otevírá a zavírá úplně sám.
Při delším pohledu jsem pochopil, co je příčinou tohoto zvláštního úkazu.

Po několikerém otevření a zavření kontejneru, jsem s hrůzou spatřil muže uvnitř kontejneru, který hlavou drží ohnuté víko nádoby, manipuluje s ním tam a zpět.

Upadl jsem znovu do deprese špinavého maloměsta.