Výlet

Anotace: život píše romány

Obtáhla jsem si rty červenou rtěnkou a netrpělivě mrkla na hodinky. Ještě deset minut.
Zabouchla jsem dveře kanceláře a nervózně mnula v ruce klíče.
Vyšla jsem před budovu. Ve vzduchu vonělo jaro a smog z pulzujícího velkoměsta.
Tomáš parkoval na levé straně parkoviště a mával na mě. Přijel přesně, jak je u něj zvykem. Slušelo mu to. Měl zelenou košili a zářivě bílý úsměv.
Jeli jsme spolu na výlet poprvé, ale bylo to jako bychom spolu trávili čas už několik let.
Motor jeho X5ky jemně předl, zatímco jsme si povídali. A taky mlčeli. Miluju mlčet s mužem. Je krásné jen tak vedle sebe sedět a sledovat čáru silnice, která s šedivou netrpělivostí ubíhá před námi. Cesta proběhla hladce, jen u jednoho kruhového objezdu popojížděla kolona. Právě v tomto úseku na mě dolehly krásné červené pocity, to když Tomáš bystře zhodnotil situaci a nechal před sebou projet několik vozidel, které uvízly v křižovatce. To je kádr, pomyslela jsem si a pomyslná růže v mé duši se začala jemně rozvíjet a byla sytá a červená, stejně jako moje rty, které se každou chvíli roztáhly do úsměvu. Je vtipný a má šarm, šeptaly mi hlasy v hlavě. Všechno na něm je tak jemné, tak voňavé, tak sexy. I to jeho auto, i ta hudba co pouští v přehrávači, i styl jízdy. To všechno je tak …
Na procházce přírodou se stalo mnoho situací, kdy mě Tomáš neustále utvrzoval v tom, že je galantní, příjemný a zábavný muž. Občas mi provedl nějaký šprým a vždycky mě rozesmál. Cesta zpět se linula v podobném duchu. Byli jsme sice z túry trochu unavení, ale panovalo mezi námi stále příjemné hebké cosi.
Když se před námi objevila první světla města, Tomáš řekl: „Chtěl jsem Tě poprosit, můžeme se stavit u mě? Chtěl bych s tebou něco probrat. Nechci o tom mluvit teď, když se soustředím na cestu.“
Zamrazilo mě. Jako by se sedadlo spolujezdce změnilo v kostku ledu, která do mého těla vháněla vlny chladu. Když jsem se pokusila lehkým tónem odpovědět: „Jasně, proč ne?“ tváře mi hořely. Okamžitě mě napadlo, že se mě zeptá. Určitě to tak bude. Chce se mnou chodit. Už když jsme se dívali na hladinu rybníka, tak se ke mně přitiskl a nenápadně se dotkl mého ramene a když mi vítr vehnal pár pramenů vlasů do tváře, přistoupil ke mně a pomalu mi je zastrčil za ucho. Všechny hezké okamžiky mi prolétly hlavou, když jsme pomalu přijížděli k jeho domku.
Nalil mi kolu, pustil pomalou hudbu, zatímco já jsem v předsíni zírala do zrcadla a šílela trémou. Vešla jsem do obýváku a cítila napjatou atmosféru. Tomáš popocházel od televizoru ke stolku a těkal očima na všechny strany.
Spustil: „No, já nevím, jak to říct. Víš, u nás v jídelně mi padla do oka jedna slečna a já potřebuju poradit, jak se s ní sblížit.“
Cítila jsem ránu do hlavy, která s jeho slovy třeskutě procházela celým mým tělem ve vlnách, které pálily jako láva z právě vybuchlé sopky. S kamenným obličejem jsem se mu pokusila odpovědět, ale dokázala jsem jen na něj mrtvolně zírat jako leklá ryba. Zřejmě si ničeho na mě nevšiml, protože se horečně rozpovídal. Mluvil o tom, jak je ta dívka krásná, jak má okouzlující úsměv a jak neví, jak na ni zapůsobit. Šok pomalu opadával a já se zmohla na krátkou větu: „Nalij mi, prosím.“ Tomáš okamžitě donesl půl litr hořkého likéru a pořádně mi nalil do nízké sklenice. Obsah jsem okamžitě vypila, jakoby to byla voda. Tomáš pokračoval v povídání, zatímco mi nalil druhou sklenici. Popisoval, jak rád by se s ní dal do řeči. Prý si ji i našel na Facebooku, a že ví, že se ráda potápí v létě v moři. V ten moment se mi znechutila všechna moře a nejen ta, ale i oceány a všechny nadšence v neoprénu jsem hodila do soudku Idioti. Kopla jsem do sebe další sklenici a vychutnávala si, že se mi začínal točit svět. Dokázala jsem se dokonce usmát a čile podávala Tomášovi upřímné a odvážné rady, jak dívčinu okouzlit.
Pak se ale něco stalo. Přesně nevím co, ale vím, že jsem se náhle ocitla na toaletě a křečovitě jsem se držela mísy. Nemohla jsem vstát a tak mě Tomáš podpíral. Slyšela jsem ho něžně říkat:“Takhle nemůžeš jet domů.“
Pak si vybavuji, že mě uložil do postele a trpělivě mě ubezpečoval, že mě v sedm určitě vzbudí, abych stihla včas přijít do práce. Pak mám opět v mozku černou mlhu. Z ní ale vystupuje malý útržek. Sladkost několikanásobného polibku na dobrou noc, pevné objetí a tichá slova:“Já myslel, že mě nechceš. Zvysoka kašlu na holku z jídelny.“