Pouštní Odysea

 

 

Snesl ji na křídlech svých

v očích zářily mu hvězdy noci

ty popadané na Zemi

vtělily se v temnou hloubku pouštních princezen

v drahokamy čelenek a nákotníků

do brokátu jejich šatů

 

procházeli pískem

co nad ránem třpytil se jak krystalky ledu

hřáli se o sebe

schouleni pod baldachýn

těžší než samota

tiše vyčkávajíce rána

aby vystoupili s prvními paprsky

 

dusot kopyt vítal už nový den

její paže rozpřažené k pozdravu

vyzývaly k tomu, aby se vznesl

usedl na ně

 

nebála se ostrých drápů

které jej přidržovaly na pevných ramenou

znala už krásu ukrytou v bolesti

tu kterou nevnímáš, pro volnost druha

 

slunce se rozzářilo nad dunami

on lehce pootočil hlavu

jako by se chtěl rozloučit

rozepjal svá křídla k letu

a odrazil se

 

 

 

vznesli se spolu slunci blíž...