Planeta robotů

Byla to celkem pěkná dovolená. Na chatě se muselo nosit dříví i pitná voda. Jednou za čas dělali táborák. U jednoho takového ohýnku uviděli dospělí nejmladšího kluka, Davídka, jak si něco vymýšlí. Vždy měl velkou fantazii.

Někde našel plechovku a nasadil si ji na hlavu. "Já jsem král planety robotů!" zvolal.

"Kde to viděl nebo slyšel? V televizi?" zajímala se maminka.

"U nás se nemusí nosit dříví ani voda! Ani prát prádlo, žehlit, vařit, pracovat! Všechno dělají roboti!" zvolal Davídek.

Kdyby byl k dispozici nějaký potrhlý "ezoterický" příbuzný, prohlásil by, že Davídek je ve věku, kdy si ještě může pamatovat své minulé životy. Ale nikdo takový tam nebyl: a stejně by ho nikdo neposlouchal.

"Davídku, ale když všechno dělají roboti, tak lidé zakrní!" promluvila babička z hlubin svojí moudrosti. Davídek na chvíli umlkl. Tohle nečekal a tak si začal hrát s plechovkou: různě si s ní házel a balancoval ji na rukou a nohou.

"Ty, Davide," zeptal se po chvíli Davida jeho starší bratranec Lukáš, "jak to, že jsi tedy tady a ne na planetě robotů?"

Davídek se usmál. Všechno totiž začalo zapadat do sebe. "Víš," odvětil, "my totiž musíme jednou za čas sem: abychom nezakrněli."