Myšlenky z fronty

Anotace: Adrianopole, 1933

Připadalo jí to tak šílené, tak pomatené, tak nelogické. Věděla o hierarchii, o všech těch žebříčcích, hodnostech, o privilegiích, zásluhovosti a právech, ale nikdy nedokázala pochopit logiku, či spíše nelogiku tohoto řádu, ve kterém už týdny žije. Nelogičnost toho, kam ona a její rodina zapadají, a proč tam jsou. Ani její rodina jí to nebyla schopna vysvětlit, protože nejspíše taky netušila, proč to funguje, tak jak to funguje. Mohla se s tím jen smířit, nebo se vrátit s rodinou do bídy a zaostalosti, ve které přežívala. Vždyť se to netýká ani všech, kteří přicházejí jako oni.

Někteří jsou na tom dnes více než dobře, zatímco ona, skoro prochladlá, už hodiny stojí ve frontě na příděly, doprovázena jen podobnými „šťastlivci“ a nepřátelskými pohledy těch „lepších“, kteří se procházejí na protějším chodníku, protože se k Andreje nechtějí ani přiblížit. Přitom čekání si to dává dohromady. Snaží se to uspořádat v hlavě, protože vždyť ani nic jiného dělat nejde.

Hledí na rozpadající se beton tohoto chodníku a zprvu přemýšlí, zda to není tím, že jsou černoši. V domovině to tak bylo, že barva pleti rozhodovala. Barevní na jednu stranu, bílí na druhou. Barevní nesmí do škol, bílí mohou všude. Barevní nesmí volit, bílí můžou. Barevní mají být rádi, že vůbec něco mají, bílí mohou ze všeho bohatnout. Vlastně mohou být barevní rádi, že dál nejsou otroci. Ovšem ani jedna z těch věcí tady neplatí. Brzy tu narazila na mnoho mocných a privilegovaných černochů. V samotné vládě jsou černoši, manželka císaře Licinia je… černoška není, ale je hodně snědá. To by u nich bylo nepředstavitelné, nemožné, jak by tam někdy mohl být černošský ministr, nebo snad prezident?! A i to otrokářství je tu divné. Mají určitě více práv, než otroci, kteří tu jsou, ale ti otroci jsou všech ras a zdá se, že i oni, otroci, kteří jsou na jedné z nejnižších příček zdejší společnosti, na ni a její rodinu a další takové jako je ona, hledí skrz prsty.

Vzpomíná si dokonce, jak bojovala se starými zvyky. Když před pár týdny přišla, chtěla navštívit záchod pro barevné, ale netušila, kde se nachází. Bílých se ostýchala zeptat, vždyť její řečtina, přes všechny měsíce studia, je stále trochu nepříjemná, neforemná a cizí pro místní, a tak našla někoho, kdo by s ní mohl mít něco společného. Potkala na ulici vysokého černocha v béžové uniformě, který si to někam vykračoval a s nejmilejším úsměvem ho zastavila, aby se ho lámanou řečtinou zeptala, kde je toaleta pro barevné. Chvíli na ní nechápavě hleděl, jako kdyby mu položila ten nejdivnější dotaz a po té se jí zeptal: „Co to plácáš? Jaké barevné? Copak seš nějaká barevná?!“, kroutíc hlavou, se na místě otočil a odešel pryč. Zapadl ke skupince vojáků, něco k nim prohodil a pak každý z nich věnoval posměšný pohled polekané Andreje, která se skoro červenala.

Takže rasa, ani otrokářství to není a fronta se pomalu posunuje, až se nyní dostává pod jasné pouliční světlo. Je sice den, ale zde, v hlubokých patrech Adrianopole, jsou nebesa zastíněna obrovskými ocelovými a skleněnými obludami, které se tyčí do děsivé výšky a všechny kolem sebe svírají jako neprostupné mříže. Ano, mříže. Tak by je šlo nazvat. Mřížemi, které jsou plné úředníků, obchodníků, boháčů, zaměstnanců, uklízečů, otroků i otrokářů, policistů a politiků, či řady dalších, mezi které se Andrea nikdy nedostane. Tahle města jsou snad vězením, pomyslí si. Na sluneční svit se dostane pouze tehdy, když získá povolenku k opuštění města. Něco, co se vztahuje jen na takové jako je ona a na otroky. Dokonce i bezdomovci se mohou volněji pohybovat.

A její rodina pracuje. Nejsou paraziti. Matka začala před týdnem uklízet v jednom chudobinci a její otec rozváží jako taxikář takové jako jsou oni. Přispívají ke společnosti, která jimi opovrhuje více, než otroky, kteří nejsou jinak nic jiného, než obyčejný majetek a Andrea nad tím kroutí hlavou, podobně jako kroutil ten muž, který se jí vysmál.

Věděla a nevěděla, proč se k nim tak chovají. Věděla jen zpola tu příčinu. Jsou to přivandrovalci, přistěhovalci, ale proč ta nenávist a opovržení? Proč se to v nich bere? Vždyť přistěhovalci z „apokalypsy“ jsou zde skoro privilegovaní, mají stejné pozice a práva jako zdejší starousedlíci, ale oni, přistěhovalci ze „zapadákova“, jsou opovrhovaní. To dává ještě menší smysl. Vláda apokalyptiků se zničila svou pomateností a jsou respektovaní, Andreje a jejím lidem se takové šílenství nepovedlo a opovrhují jimi. Nechápe to. Asi není v lidských možnostech to pochopit.

„Nač čekáš?“ okřikne Andreu žena, která za ní stojí a Andrea si všimne, že fronta postupuje.